Netopýr nebo Kocour? /CZ/

To si snad děláš srandu...

*o týden později*

(Ladybug) Marinette's POV

Všechno mě bolí, je to k nevydržení. Jenom před týdnem jsme začali bojovat proti padouchům a já už teď toho mám dost. Každý den bojujeme a co z toho?! Už mě to nebaví... Kdyby nebylo ohrožených tisíce lidí, tak s tím asi seknu.

Každý den nový padouch. Někdy i dva nebo tři za den. Nikdy bych si nemyslela, že práce superhrdiny bude tak náročná. Ale co jsem měla čekat...

Naštěstí mám tak chytré a nebojácné pomocníky. Sice se ty boje neobejdou bez toho jejich vzájemného dovádění a blbnutí, ale nakonec to vždy dopadne skvěle a dobro porazí zlo. Jsem zvědavá, jak dlouho nám to vydrží, když už teď toho máme dost.

Ne jenom já se tak cítím. I ti dva. Je to na nich vidět, i když se to snaží maskovat úsměvy a nevím čím vším ještě.

Pomalu si necítím žádný sval svého těla. Na břiše se mi 'krásně' rýsuje obrovská modřina, jak mě předevčírem jeden z dvou padouchů (jo, byli dva najednou) kopl silně do břicha. Ten druhý mi zase vytvořil 'krásné' a hluboké škrábance na levém předloktí. Asi vám došlo, že z nich po ovládnutí akumou byly nějaké šelmy, přesněji tygři. Nevypadaly vůbec zle, řekla bych že i skvěle a přitažlivě, ale bylo třeba je osvobodit, takže v té podobě nevydržely dlouho.

Snažím se být silná, nedat najevo svůj strach a pocit, že už nemůžu, no je to den ode dne těžší. Jen kvůli klukům se to snažím skrýt. Jsem nejsilnější hrdinka na světě a bojím se toho, co přinese další den... No není to k smíchu?

Nemůžu nechat své pocity a obavy vyhrát, všechny by to ohrozilo a o to já nestojím.

Kluci už měli své chvilky, kdy se přede mnou rozplakaly a já je musela utišit. Možná i proto chci zůstat tou silnou holkou, jakou mě ti dva vidí. Jen kvůli těm dvěma bláznům se snažím být tím, koho ve mě vidí... Silná, sebevědomá, nebojácná...

A já je nechci zklamat...

Jenže jak dlouho mi to ještě vydrží?

. . .

Ze spánku a poklidného snění mě vyrušila hlasitá rána a za ní další a další.

Otevřela jsem své unavené oči a rozhlédla se po pokoji.
Opět se ozvala rána a já se konečně vzpamatovala.
,,Tikki, tečky!"
Ani ne za pět vteřin již uprostřed pokoje nestála Marinette, ale superhrdinka Ladybug.

Rychle jsem se přemístila z pokoje na balkón. Odrazila jsem se pomocí joja pryč a přistála na nejbližší střeše, kde již byli moji dva kamarádi, sledující noční Paříž.

,,Co se děje?" zeptala jsem se, čímž jsem prolomila to ticho kolem a také vyděsila ty dva, kteří leknutím nadskočili.
,,Fuj, to jsem se lekl," řekl Bat a dramaticky se chytil místa na hrudi, kde by mělo být srdce.
,,Promiň, tak co se děje?"
Došla jsem až k nim.
,,To bychom taky rádi věděli." řekl zamyšleně Chat.

,,Koukněte," řekl Bat a ukázal na chlápka v lesklé zbroji, jak se prochází ulicí směrem k Eiffelovce.
,,Ještě nikdy nezaútočili v noci." podotkl Chat a roztomile nakrčil obočí.
Počkat, co?! Prestaň se nad ním rozplývat a věnuj se práci!

,,Taky by mě zajímalo, proč tak najednou. Někdy se v tom Hawk Mothovi nevyznám," zachechtal se Bat.
,,Tak to pojďme zjistit," ušklíbla jsem se a za pomoci mého joja, Chatovi tyče a Batových křídlel jsme ho následovali až k Eiffelovce, kde jsme se prudce zastavili, ohromeni tím, co jsme uviděli.

,,To si snad děláš srandu," šeptla jsem a frustrovaně si zajela rukou do vlasů.

Před námi stála obrovská armáda rytířů. Bylo jich snad sto, ne-li víc.

Jak máme tohle zvládnout?

,,Tohle bude dlouhá noc," povzdechl si Chat, zoufale se zasmál a všichni tři jsme se dostali ze střechy budovy přímo před ně.

. . .

Část trochu o ničem, ale doufám, že se vám líbila.

Dneska bych chtěla přidat ještě jednu, tak... snad mi to vyjde... Uvidíme.

Zatím se mějte.

- TARA ❤