Netopýr nebo Kocour? /CZ/

Kdo jsi?

Marinette's POV

Místností se ozval pisklavý smích, který patřil poletujícímu tvorečkovi.
,,Obávám se, že ne Marinette," zasmála se ještě.
,,Hm... Jsem ráda, že se dobře bavíš," pronesla jsem ironicky. ,,Aspoň někdo."

Pak následovaly tři dlouhé hodiny, kdy se mi Tikki snažila vysvětlit, co a jak budu dělat. Řeknu vám, bylo to vážně únavné. Ale snad jsem to nějak pochopila...

,,Dobře, chceš so to jít vyzkoušet?" zeptala se a já na ni vyvalila oči.
,,Teď?! Vždyť je noc," vyjekla jsem.
,,A to je problém?" zeptala se nechápavě.
,,Já.. Tak jo, no." Pokrčila jsem rameny a postavila se z lehátka, kde jsem doteď seděla a protáhla si ztuhlé svaly.
,,Skvěle," zatleskala si pro sebe Tikki a přesunula se ke dveřím vedoucím na balkón, jež jsem jí následně otevřela a vyšla s ní ven na čerstvý vzduch.

Opatrně a hlavně potichu jsem zavřela dvířka. Přešla jsem k zábradlí a podívala se na dechberoucí výhled na světla Paříže.

Podívala jsem se na Tikki a ta jen přikývla na znak souhlasu.

Dobře, nádech-výdech...

,,Tikki, tečky!" zvolala jsem a kolem mě se objevilo červené, až růžové světlo, jež mě celou pohltilo.

Světlo ustálo, šumění přestalo a já se podívala na své ruce. Byly zabaleny v červených rukavicích kostýmu, jenž se na mě objevil také. Rychle jsem se podívala na svůj odraz do zrcadla, které ani nevím proč na balkóně mám. Dech se mi při pohledu do něj zastavil. Stála jsem tam jako socha, neschopná jakéhokoliv pohybu.

Přešla jsem si rukou po červené masce s černými tečky na mé tváři, která by měla chránit mou identitu. Pak po mých rukách v červeném obleku, také s tečkami. Celé mé tělo bylo v tom elastickém obleku a na jednom boku jsem měla připevněné jojo, o němž mi už Tikki mluvila.

Všechno se to zdálo jako sen, z něhož se nedá probudit tak lehce, jak se zdá. Vše bylo tak neuvěřitelné a zatím tak kouzelné.

Uchopila jsem do ruky jojo a přešla opět k zábradlí, na které jsem se postavila.

Nádech, výdech...

Hodila jsem jojo do tmy, kde se zachytilo o komín budovy na střeše. Odrazila jsem se nohama od zábradlí a zhoupla se na joju. Pak ho zase hodila na další střechu a houpala se dál. Připadala jsem si jako Tarzan, když se houpal na liánách nebo Spiderman, když zachraňuje New York před padouchy, což budu zanedlouho dělat i já.

Nakonec jsem přistála až před osvětlenou Eiffelovkou, svítící do tmy. Usmála jsem se pro sebe a ještě pro jistotu se rozhlédla kolem, zda mě nikdo neviděl, než jsem se díky joju dostala až na Eiffelovku.

Stála jsem tam a koukala se na ten dokonalý výhled na celou, světly zářící Paříž, no vyrušili mě cizí kroky, blížící se ke mně.

,,Kdo jsi?" ozval se za mnou hlas a já se otočila, abych se mohla dívat přímo do smaragdových očí mého kočičího kamaráda.