Jenom můj [YAOI]

~ 1 ~ Skořicová rolka a její ochránce ~ 1 ~

~ Konnichiwa! :) Už nějakou dobu jsem chtěla napsat fan fikci na jeden z mých nejoblíbenějších párů vůbec, tak tady je :) Sama nevím, jak dlouhá bude. Mohou to být dvě části, může jich být pět, ale určitě jich nebude třeba deset, to ne. Doufám, že se bude líbit :) ~

Pohled Kageymi - tučně

Pohled Hinaty - normálně

Nahrávka mířila přesně na nejvyšší možný bod mého výskoku a bylo jenom na mně, abych ji zasmečoval. Rozběhl jsem se k síti a s každým dalším krokem se mi v mysli víc a víc zobrazovala podoba následující smeče. Teď, pomyslel jsem si, když jsem se odrážel do skoku a rozmachoval na udeření míče. Jedna vteřině, pocit tíhy míče v dlani, míč letí po pomyslné dráze a dopadne na soupeřovu půlku hřiště. Šťastně jsem se zazubil a s rukama, zdvihnutýma do vzduchu, jsem radostně poskočil.

,,Yošááá!" zakřičel jsem nahlas, stejně jako zbytek našeho týmu. Nacházeli jsme se právě v tělocvičně naší školy a měli jsme jenom obyčejný cvičný zápas. Po prohře se Seijoh to bylo těžké, hlavně kvůli skleslosti všech členů týmu, ale dokázali jsme se vzchopit a opět začali trénovat na následující turnaj. Porazím tě, "Velký králi". 

Sledoval jsem Hinatu, jak si poskočil na místě a nahlas zakřičel, čímž se radoval z právě získaného bodu. 

,,Jo!" řekl jsem jenom tiše pro sebe a pak znovu přešel na své místo, protože hra pokračovala. Snažil jsem se soustředit a docela se mi to dařilo, dokud se mi do zorného pole nedostal Hinata a já zase začal pociťovat něco, co jsem nedokázal popsat slovy. 

Od té doby, co nás Seijoh porazili, nastala v našem týmu doslova hromadná deprese a já ho viděl i jinak, než jako hyperaktivního, uječeného prcka, jsem ho začal vnímat jinak. Nepřišel mi tak... otravný, jako dřív. Právě naopak. Místo toho, abych se mu pokoušel stranit, protože by mi v jeho přítomnosti mohli rupnout nervy, začal jsem jeho společnost vyhledávat. Cítil jsem se klidně, když někdo poskakoval poblíž nebo když mě prosil, abych mu nahrál. Naopak když u něj byl někdo jiný a Hinata se smál a bavil se s ním... Pokaždé ve mně vzplál plamen žárlivosti.

Ať už jsem dělal, co jsem dělal, za živého Boha jsem to nedokázal pochopit. Vždyť on se přece vůbec nezměnil! Pořád je to ten skrček, který si myslí, že je schopný mě nějak porazit, ale to se mnou něco je. 

Abych to řekl na rovinu... přijde mi jako neskutečně roztomilé stvoření, které je nutno ochraňovat. A ta úloha jeho ochránce připadla právě mě. Ne. Já jsem si ji zvolil sám. On byl moje malá sladká skořicová rolka, kterou mi nikdo neměl právo vzít. 

Zatím jsem nechápal, co tohle všechno znamená, tak jsem to prostě svedl na to, že mi jako spoluhráč přirostl k srdci. Žádné hlubší city jsem tomu nepřipisoval. 

Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek a neustálém kontrolování, jestli je Hinata pořád na hřišti v mé blízkosti, jestli je v pořádku a jestli ho náhodou za tu chvíli, kterou jsem byl mimo, neunesli vetřelci z jiné planety, že jsem si ani nevšiml míče, řítícího se přímou čarou na zem vedle mě, a mu v jeho dopadu ani nepokusil zabránit.

Míč prosvištěl kolem Kageyami, který stál ztuhle na místě, a až když protější tým získal bod, otočil se za míčem, jako kdyby se právě probudil do nového dne. 

,,Kageyamo! Zase jsi byl úplně mimo!" vyhrkl jsem vyčítavě. Černovlasý nahrávač ke mně zdvihl svůj pohled a v očích se mu sice zaleskla známka odporu, ale protesty nevyslovil nahlas.

,,Promiň." řekl vážným hlasem a vrátil se zpět na své místo na hřišti. Jenom jsem tam omámeně stál a opět se divil nad jeho nevšedním chováním.

Začal jsem změnu v jeho přístupu ke všemu okolo něj vnímat už někdy po prohře se Seijoh. Ta změna se ale týkala hlavně přístupu ke mně, nebo alespoň mně to tak přišlo. Vypadalo to, že už mu tolik nevadilo to, že musel trávit tolik času se mnou. Dokonce mi připadalo, že už mnou tak nepohrdal a bral mě víc vážně, i se ke mně lépe choval. Mohl si na mě třeba konečně začít zvykat?

Je to pravděpodobné a ze všech možností nejvíc logické, ale... já si nemohl pomoct a přišlo mi to ještě něčím zvláštní. I tento pocit jsem už vnímal od úplného počátku jeho změny, ale na to, co je to zač, jsem přišel teprve nedávno.

Pokaždé, když jsem se třeba bavil o samotě s jedním z našich spoluhráčů, Kageyama se na nás vždycky tak... díval... Nedokážu to popsat. Prostě jsem měl pocit, jako kdyby toho dotyčného probodával pohledem. Jako kdyby ho chtěl ode mě odstrčit, odehnat pryč.

Také se u mě držel blíž, než by to Kageyama normálně dělal. Vypadalo to, jakoby nechtěl, abych někam šel sám nebo snad s někým jiným než s ním. Nedokázal jsem to pochopit...

Musel jsem se vzpamatovat, protože se rozehrálo a pokračovalo se v boji o body. Rychle jsem se zorientoval a zapojil se do víru hry.

~ ~ ~

,,Dobrá práce. Dneska jste si vedli dobře. Ukliďte tělocvičnu, jděte domů a odpočiňte si." pobídl nás trenér a ukončil tím tak dnešní trénink. Pustili jsme se do uklízení tělocvičny, abychom mohli jít co nejdříve domů. 

Rozběhl jsem se do nářaďovny a popadl nejbližší mop, který jsem uviděl. Sice jsem nebyl moc unavený, přece jenom to byl jen běžný trénink, na který jsem byl zvyklý, ale chtěl jsem si prostě zalézt do pokoje a znovu se zamyslet nad momentální situací mezi mnou a Kageymou. Doufal jsem, že se přes to proměnlivé období nějak přenese a všechno bude jako dřív. 

Podvědomě jsem Kageyamu vyhledal pohledem. Pomáhal Tanakovi uklízet síť a na tváři měl ten jeho běžný kamenný výraz. Takhle nevypadal, že by se s ním něco dělo. 

Něco mě napadlo. I s mopem v ruce jsem se k němu rozběhl, div jsem nezakopl a nerozmázl se na lesklé podlaze tělocvičny.

,,Kageymooo!" uslyšel jsem velmi povědomý hlas, jak se ke mně přibližuje. Otočil jsem se za jeho původcem a spatřil malého zrzka s mopem v ruce, jak ke mně přibíhá a leskne se mu v očích. 

,,Dáme si závod, kdo toho vytře víc za kratší dobu!" vyzval mě energicky, jako kdyby vůbec žádný trénink neabsolvoval. Necítil jsem se zrovna na nějaké zběsilé lítání po tělocvičně s mopem, ale jeho výzvu bych nikdy neodmítl. 

,,Jo." přijal jsem a popadl nejbližší mop. V následující vteřině se tělocvičnou rozezněl můj a jeho křik, když jsme jako idioti běhali sem a tam a vytírali podlahu.