Jenom můj [YAOI]

~ 4 ~ Zásadní pravidlo ~ 4 ~

Sice jsem se Hinatovy vyhýbal, jak jsem jen mohl, ale i tak jsem postřehl jeho utahaný výraz na tváři, mluvil potichu a celkově vypadal, jako kdyby mu bylo smutno, což mě samotného bolelo u srdce. 

Možná to, co teď řeknu, bude arogantní blbost, ale mám pocit, že je to kvůli mně. Sice tu není žádný důvod, proč by se takhle začal Hinata chovat zrovna kvůli mně, ale já se toho pocitu nemohl zbavit. 

Moc dobře jsem věděl o tom, jak na mě od samého rána házel ublížené a zklamané pohledy, které jsem já sám nemohl unést. Nechtěl jsem mu ublížit, nikdy bych mu nic ošklivého neprovedl. Vždyť já ho... miluju. 

Ano, miluju ho a věděl jsem to už od začátku, akorát připustit si to bylo neuvěřitelně těžké. Proč se mu pořád stranit, když už mám ve svých citech k němu jasno? Je to sice narychlo, ale asi bych se mu měl vyznat...

Bude lepší, když mě odmítne hned, než kdybych žil po jeho boku jako kamarád, tajně do něj zamilován, a on by si poté našel nějakou dívku, aniž by mě o mých citech nejmenší tušení. Ani si nedokážu představit, jak obrovská by ta bolest byla...

Potřeboval jsem čas na přemýšlení a vzpamatování se z tohoto faktu, ale nechtěl jsem, aby to mělo dopad i na Hinatu. Proto jsem se rozhodl ho po tréninku odchytit stranou a konečně si s ním promluvit z očí do očí. Nevím, jestli mě potom bude nenávidět a už nikdy se mnou nepromluví, ale jsem připraven na možné následky...

Při úklidu se nenaskytla šance, abych s ním promluvil, protože urychleně dokončil svou úlohu a co nejdřív opustil tělocvičnu, ale já se jen tak nevzdal. Nechtěl jsem, aby byl kvůli mně smutný. Proto jsem podobně jako on dodělal svou práci a rychlým krokem odešel z tělocvičny s nadějí, že ho ještě zastihnu. 

,,Co si jako myslíš, že děláš!?" vyjel po mně ten, do kterého jsem vrazil, a v očích se mu nadřazeně zablýskalo, když na mě shlédl z výšky. Byl jsem na to kvůli své podprůměrné výšce zvyklý, ale u něj to působilo vážně, jako kdybych byl naprosto bezmocný. Jeho hlas byl ostrý jako břitva a nepříjemný na poslech. Ustrašeně jsem stál na místě a s obavami v očích na něj hleděl. Normálně bych se takhle zahnat do kouta nenechal, ale když to byl zrovna on a ještě navíc dva další s ním, prostě jsem neměl sebemenší šanci.

,,P-Promiň! Já... já..." koktal jsem vyděšeně a sledoval ho, jak se ke mně pomalu přibližuje jako šelma ke své oběti. Chtěl jsem začít ustupovat, ale mé nohy mi to nedovolily, takže jsem tam prostě stál, dokud nedošel až ke mně. V mžiku mě pravou rukou popadl za lem bílého trika a prudce mě vyzvedl do vzduchu. Vyhrkl jsem a v šoku upustil kolo, které spadlo na bok na trávník. Rozklepaně jsem stál na špičkách a zpříma mu hleděl do očí. Teď jsem měl vážně strach.

,,Myslíš si, že si můžeš dovolovat, prcku!?" zavrčel na mě zvýšeným hlasem a následně mi dal pořádnou silou pěstí do tváře. Vydal jsem tichý přidušený výkřik a odvrátil hlavu. On pustil lem mého trika, já nestihl najít rovnováhu a spadl jsem zády na navlhlý trávník školního dvora. Okamžitě jsem pocítil chlad na celé zadní části těla, jak se mi voda prosakovala oblečením. 

Aniž bych se stihl vzpamatovat, pocítil jsem silnou bolest na mém břiše. Jeden z nich mě kopl nohou do břicha a málem mi vyrazil dech. Sevřel jsem si bolavé břicho v rukou, na zemi se schoulel do klubíčka a do očí mi vhrkly slzy. 

Cítil jsem se poníženě a navíc mi tělem probíhaly vlny palčivé bolesti. Pomalu už jsem ani nevěděl, kolikrát do mě kopli, praštili pěstí nebo jinak ublížili. Nemohl jsem nic dělat. Prostě jsem tam jenom bezmocně ležel, po tvářích mi stékaly pramínky slz a čekal jsem, až to skončí.