Jenom můj [YAOI]

~ 7 ~ Nevyřčená otázka ~ 7 ~

Zamračeně jsem očima prozkoumával svůj šatník a snažil se najít něco, co by mělo alespoň trochu menší velikost, než všechno ostatní oblečení. Moc toho tedy nebylo. Po dlouhém rozjímání jsem se konečně rozhodl pro obyčejné bílé tričko, které jsem nosil asi už před rokem, a černé kraťasy, které by mu snad mohli i držet. 

Rychlým krokem jsem se vrátil zpět do koupelny, kde Hinata trpělivě seděl na vaně, mnul si ruce a... zdá se mi to, nebo se trochu červená? Snažil jsem se tím moc nezabývat, aby mu mé zírání třeba nebylo nepříjemné, ale musel jsem uznat, že nic roztomilejšího jsem snad za celý svůj dosavadní život neviděl. 

Ještě jsem přešel k jedné ze skříněk, z které jsem vytáhl čistý bílý ručník a i s oblečením ho položil na hromádku na pult s umyvadlem k vaně. 

,,Máš tam něco na převlečení, co by ti snad nemuselo zas tak úplně padat. Kdyby jsi něco potřeboval, zavolej mě." s těmito slovy opustím koupelnu a zavřu za sebou dveře. 

S bouchnutím dveří jsem v koupelně osaměl. Povzdechl jsem si a pokusil se opatrně postavit. Dneska na mě toho bylo vážně už moc. Byl jsem psychicky i fyzicky vyčerpaný. 

Pomalu, ale jistě jsem se začal svlékat a oblečení odkládal na pult k oblečení, které mi přichystal Kageyama. Teď přišel ten problém. Jak mám asi v tomhle stavu vlézt do té vany?

Dobře, vezmeme to pomalu. Přenést váhu na jednu nohu, druhou opatrně nadzvednout, přidržet se okraje vany, abych si ještě tady nerozmlátil držku, nejdřív opatrně zkusit vodu a po zjištění, že má teplotu akorát, položit jednu nohu na dno vany. S druhou nohou zopakovat ten samý postup. 

Tak to by bylo. Můžu si pogratulovat, dostal jsem se do vany. Bože, v tomhle stavu se vážně cítím naprosto neschopný. 

S úlevným výdechem jsem si do vody lehl a ponořil se do ní až po nos. Bylo to uvolnění pro mé momentálně dost zmožené tělo a nebýt Kageyami, vůbec by se mi ho nedostalo.

Měl bych mu potom poděkovat. Dělá toho pro mě tolik. Když už jsme u toho, měl bych se ho také zeptat, co se s ním předtím dělo. Nebo taky co se s ním vlastně děje pořád. Nevím, jestli by mě ten mrzutý, zamračený Kageyama nesl v dešti na zádech přes město potom, co mě někdo pořádně zkopal. 

Za dveřmi od koupelny jsem se opět zamyslel. Co teď? Nejspíš bych pro nás měl udělat nějaké jídlo, Hinata má určitě hlad a mně už taky kručí v břiše. 

No, i když já a vařit, to k sobě zrovna moc nejde. Prostě udělám to nejjednodušší, co zvládne snad každý. Míchaná vajíčka. (pozn. : autorka se nevyzná v japonských jídlech, tak tam prostě plácne evropskou klasiku :D) 

Zamířil jsem do kuchyně, kde jsem se do toho pustil a doufal, že se mi i při tomto jednoduchém pokrmu nepodaří podpálit kuchyň. 

Nevím, jak dlouho jsem tam jenom ležel a koukal do zdi. Možná pět minut, možná dvacet. Přestal jsem naprosto vnímat čas. Uvolnil jsem se a naprosto opomněl realitu.

Voda už byla poměrně vychladlá a mně začalo být nepříjemné to neustálé ležení v jedné a té samé pozici. Konečně jsem se dokopal k tomu, abych vylezl. Trvalo mi zase poměrně dlouho, než jsem se vůbec postavil a následně vylezl z vany. 

Musel jsem se opět posadit na kraj té vany, jinak by mě zanedlouho zradily nohy a já bych skončil rozpláclý na zemi. S námahou jsem si usušil celé tělo ručníkem, který mi tu Kageyama nechal a potom se začal soukat do půjčeného oblečení, spodní prádlo jsem si samozřejmě nechal své, protože kdyby mi půjčil i to, udělal bych s tím jeden krok a hned by mi to sjelo ke kotníkům. 

I tak na mě jeho triko pěkně viselo, že to vypadalo poměrně směšně, ale nehodlal jsem si stěžovat. Taky mě tam mohl nechat, že? Jeho kraťasy mi naštěstí tolik nepadaly, takže jsem mohl poměrně bezstarostně chodit, nehledě na stav, ve kterém jsem se nacházel. 

Vypustil jsem vlažnou vodu z vany a doloudal se ke dveřím z koupelny. Octl jsem se na delší chodbě s několika dveřmi a absolutně jsem nevěděl, kam teď. 

Na chvíli jsem se zastavil a zaposlouchal se do vzdálených zvuků kuchyňských nástrojů, které vycházely zpoza rohu chodby. Pomalým, velmi pomalým tempem jsem je následoval, prokličkoval jsem domem a konečně jsem se objevil v poměrně velké moderní kuchyni. 

Kageyama stál u sporáku a evidentně něco vařil. Musel mě slyšet přicházet, protože se na mě otočil hned, jak jsem udělal krok k němu. 

Vzdáleně jsem vnímal bouchnutí dveří od koupelny a kroky přibližující se ke kuchyni. Otočil jsem se přesně v momentě, kdy Hinata pomalu vstupoval do kuchyně. Měl jsem co dělat, aby tam kompletně neroztál z jeho roztomilosti. 

Mé tričko mu bylo vážně volné, výstřih byl pro něj moc široký, takže mu na jedné straně lehce padalo a odhalovalo tak jeho klíční kost a kousek ramena. Sahalo mu někam až do půli stehen. Kraťasy mu alespoň trochu držely, ale i tak mu byly trochu delší. 

Snažil jsem se udržet kamennou tvář a rychle jsem k němu došel. 

,,Hinato, proč jsi mě nezavolal? Pomohl bych ti sem dojít." spustil jsem na něj vyčítavě, přehodil si jeho ruku kolem ramen a podepřel ho. 

,,Dojít z koupelny do kuchyně ještě zvládnu." odfrkl si lehce dotčeně. Aniž by to pro něj bylo zahlédnutelné, pousmál jsem se. 

,,Jak myslíš, ale nepřemáhej se." připustil jsem a pomohl mu dojít k jídelnímu stolu, od kterého jsem odsunul jednu z židlí, pustil ho a nechal, aby se na ni posadil. 

Už zase. Zase se jen tak vzdal svého názoru a připustil, že mám pravdu. Musím se ho na to zeptat. Už jsem se nadechoval, že vyřknu tu dlouho zatajovanou otázku, ale v ten moment přede mě Kageyama postavil talíř s několika topinkami a míchanými vajíčky. 

Při pohledu na talíř mi hlasitě zakručelo v žaludku a Kageyama se tomu lehce uchechtl, ne však škodolibě. Lehce zahanbeně jsem se zamračil a omotal si ruce kolem břicha, pohled jsem opět upřel na chutně vypadající pokrm. 

,,Tak do toho." pobídl mě Kageyama, když na stůl pokládal dvě sklenice se sodovkou. Následně si sedl s jeho talířem naproti mně a sám se pustil do jídla. 

Nenechal jsem se dvakrát pobízet a popadl jsem do ruky příbor. 

,,Itadakimatsu!" popřál jsem nahlas a v následující vteřině jsem už měl pusu nacpanou vajíčky. 

,,Itadakimatsu." oplatil mi Kageyama trochu klidněji. 

Dobře, uznávám, ta otázka může chvíli počkat, ale určitě se ho na to zeptám. Já prostě musím!