Famiglia - In the name of love

~2~/Aisle/

Sophie

„Copak to je?" Šacoval mě a v kapse na zadku, našel balíček. „Slečinka nám fetuje?" „Není to pro mě!" „Takže donáška... „S"" Se zájmem se dívá na přívěšek na krku. Přejíždí po něm těmi odpornými prsty a hlasitě dýchá. „S" jako Sophie?" „C-Cože?" „Ty jsi Jeffova holka. Naše malá, sladká Sophie. Copak jsi už zapomněla? Zapomněla jsi, jaké to je se mnou?" Zakousl se mi do krku, já vytřeštila oči přes jeho rameno a rozklepala se. Nezapomněla jsem, nikdy nemůžu...

„Myslel jsem, že už tě neuvidím." Zamumlal, hlas se mu chvěl a na zadku jsem cítila jeho dlaně.
Myslí mi proběhla další část, mé minulosti.

Pobrukovala jsem si písničku k narozeninám a jako každý rok, polykala tiše slzy.

„Sophie!" „Už jdu." Řekla jsem si spíš pro sebe a vešla do skládky, která ještě před pár lety připomínala přece jen, obývací pokoj.
„Neumíš zdravit?!" „Dobrý den." „Pojď sem! Sem!" Ukázal Jeff před sebe a já se dala znovu do pohybu.

„Pěkná." Zabručel neznámý a vytáhl se na nohy. „Svlékni se!" Zasyčel mi do ucha. „Neboj se koťátko, chci se jen podívat." „Nebudu se svlékat!" Kovová pachuť krve, se mi rozlila v ústech. „Nerozuměla jsi?!" Se vzdorem jsem hleděla Jeffovi do očí. Ty moje, se po chvíli naplnily slzami. I přes to, že jsem se bránila, mě svléknul. Držel mi ruce za zády a muž, co se jen smál, mlaskl a vytáhl se na nohy.
Dotýkal se mě, pobrukoval si, spokojeně sykal...

„Tak dělej!" Zařval mi do tváře, o pár minut později. Klečela jsem u jeho nohou, plakala a nebylo mi to k něčemu. Jeff mu pomáhal a já...

Ubrečená, zbitá, zničená... Seděla jsem v koupelně na zemi, připadala si naprosto zneuctěná...

On a pak další... Jeff splácel na mém těle dluhy, co udělal za celý život. Každý den někdo jiný, jeden, nebo více...
Když mi bylo osmnáct, přestalo to. Pár se jich objevilo, ale už jsem pro ně byla dospělá a oni chtěli holčičku. Jeffovi dluhy znovu začaly růst a jednoho dne, se u bytu objevila policie. Ležel v nemocnici. Někdo jej smetl autem a neví se, jestli přežije. Přežil, sice bez nohou, ale stále byl na živu.

„Vzpomínáš si?" „Dej ze mě ty pracky pryč!" „No tak, maličká, předtím jsi tak divoká nebyla." Smál se, jako vyšinutý. Držel se za tvář, kam jsem mu uštědřila facku a znovu se přiblížil.
„Víš přece, že mně nebylo vhodné odporovat. Pořád to platí. Už nejsi holčička, ale já už ani holčičku nechci. Jeff by se zlobil, kdybys mu nedonesla dávku." Byla jsem ochotná to risknout. Bylo mi jedno, co udělá Jeff, ale znovu zažít znásilnění?
Byl však rychlejší. Byť jsem se vyškubla, po pár metrech mě měl. Držel mě ve vzduchu, pobaveně se smál a já se pomaličku smiřovala s tím, co mělo přijít.

„Nech ji!" Vše se ve mně sevřelo. „Jdi si po svých!" Neviděla jsem na toho, co přišel, ale podle hlasu byl mladý. „Řekl jsem, ať ji necháš!" Sevření, kolem mého těla polevilo. Dopadla jsem na zem a jen co jsem se vytáhla na nohy, hledala jsem očima toho, co se objevil. Dělal pomyslnou zeď mezi mnou a tím prasetem. Zaraženě jsem si prohlížela osobu. Byl vysoký, celý v černém, s kapucí nataženou na hlavě. Nebyl z něj vidět ani kousek holé kůže a moje zvědavost, i přes strach vzrostla.

„Mladej, dej si odchod. Nebo nedopadneš dobře!" Muž se pobaveně rozesmál, uvolněné se rozkročil a dlaněmi naznačil, ať si do něj zkusí bouchnout.
Znovu se dostavil strach. Strach, že tahle osoba, co mi chtěla pomoct, přijde o život byl zbytečný.

„Omyl." Sykl muž, když po několika dobře mířených ranách pěstmi, držel chlapa levačkou pod krkem, zatímco v pravé ruce se mu objevila zbraň. Hlaveň přiložil do úrovně srdce a střelil. Nasazený tlumič zajistil, že nebyl výstřel slyšet, ale to mi nezabránilo, abych s sebou necukla, když tělo pustil a to bezvládně sjelo k zemi.

„Měla bys vypadnout. Za chvíli se tu bude hemžit fízly." „Děkuju." Zachrčela jsem a on se začal smát. Obrátil se a dvěma kroky přistoupil. Zvedl dlaň, já se rozklepala ale dotek na tváři byl něžný. „Vypadni, pusinko."

Neměla jsem nejmenší tušení, jak jsem se z pleti uliček dostala na místa, která jsem poznala.

„Kde jsi byla?!" „V prdeli." Sykla jsem na půl pusy. Hodila po Jeffovi balíček a zavřela se ve sprše.
Proud vody smýval jak cizí doteky, tak slzy.
Všechny vzpomínky se vrátily, na ty předešlé roky, dny i noci hrůzy... A pak tu byly nové; na toho kluka nebo vlastně muže, co tomu hajzlovi zabránil, aby si mě vzal.

Naivně jsem si myslela, že Jeff další dávky chtít nebude a já už tam nikdy, nebudu muset jít.
Na dotaz, co je ta novinka, jsem trhla rameny a omylem i zapomněla oznámit, že to nemá přehnat. Celý balíček zvládl během pár hodin. Pak zvracel, měl horečku a já dělala, že to nevidím a neslyším. Ignorovala jsem jeho volání a doufala, že za chvíli ustane a on bude mrtvý. Jenže i přes to, jak mu bylo zle, se z toho dostal.

V neděli večer se rozrazily dveře mého pokoje, vjel dovnitř a hodil po mně svazek bankovek.