Famiglia - In the name of love

~12~/Animal/

Zayn

„Nemám co ti říct." „Proč ona?" „Louisi! Já fakt nevím!!! Prostě nevím, opravdu ne. Prostě... Chci ji. Toť vše." Uhýbal jsem pohledem a raději se díval do okna. „Máš málo kurev?" „Nechci ji dát do klubu." „Soukromá kurva?" „Louisi..." Zamumlal jsem vyčerpaně a plácl si na tvář polštář. Odhodil jej a nalehl na mě.
„Co to kurva děláš?!" „Ošukám tě, když mi neřekneš pravdu." „Ty jsi debil!" Nedalo mi moc práce, jej ze sebe sundat. Smál se jak pominutý a mrkal, těma svýma psíma očima.
„Nechceš upustit páru?" „Louisi, ty kreténe!" Dostal ránu do ramene, ale pořád se smál. Z trucu jsem usnul, zády k němu. Mohl jsem si to dovolit. Kdyby mi ošukal prdel, nedožil by rána...

Spal jsem pár hodin. Vzbudil se a už nezabral. Nechtěl jsem toho blba vedle vzbudit, a poslouchat milion dalších keců. 
Sebral jsem se a zavřel se v pracovně. Plnil jsem svědomitě práci Bosse a když mi zaklepala Tina se snídani, poručil jsem, aby mi donesla další. Tu mou jsem vzal a nesl ji do své ložnice.

Mrkl jsem po talíři od večeře. Byl prázdný, kompletně vyjedený. Musela mít šílený hlad...
Seděl jsem na kraji postele, díval se na ni a přemítal o jejím, dosavadním životě. Přitahovala mě,  chtěl jsem ji a věděl, že ji mezi ty kurvy v barech, co vlastním, nedám. Nedovolím, aby se ji někdo dotkl.
Uplynula půl hodina a já na ni stále civěl.

„Večeře ti tedy chutnala." Zvedl jsem hlas a bavil se jejím pomalým probouzením. Když pochopila, že to není sen a já jsem skutečný, měla v očích smrt.
Div, že mě nesejmula, jak se prudce posadila. Ručkovala kamsi dozadu po posteli a vzápětí z ní spadla. Byla tak překvapená, že než se vyhrabala na nohy, stál jsem u ní a nabízel ji dlaň.

„Kdybych ti chtěl ublížit, udělal jsem to." Odrazila ji a já ji jako pitomý, znovu natáhnul. „Nech mě jít." „Ne." „Takže, teď mi neublížíš a jiný den ano? To je tvůj plán?" „Vstávej, Sophie." „Ptát se, jak znáš moje jméno je asi zbytečný, co?" „Nebuď jízlivá a přijmi mou ruku. Mám jen dobrou náladu, neposlušnost trestám." „A po tomhle mám přijmout tvou dlaň?" Jízlivě se usmála a zaječela. Vztek na ni se dostavil po první větě.
Srala mě, líbila se mi, chtěl jsem ji... Mohl jsem mít každou a já se rozhodl, že chci tuto.
Holku, co přišla o mámu, byla nesčetněkrát znásilněná a neznala nic jinýho, než chudobu, bolest, strach, hlad...
Jenže mi odporovala a něco jako odpor, moje agresivní a mafiánské „Já" neakceptovalo.

Za loket jsem ji vytáhl na nohy a mrštil s jejím drobným tělem do postele. Posadil jsem se na ni a intenzitu jejího strachu, co měla v očích, jsem chtěl znásobit. Jen tak.

„Nehraj si se mnou! Mohl jsem tě klidně zabít." „Mohl jsi jeho nechat, aby mě znásilnil! Proč jsi mě bránil a jeho jsi zabil?! K čemu mě tu máš? Budeš na mě chvíli hodný, vyslechnu si příběh, že jsi toto nikdy nechtěl dělat a pak mě v sebelítosti ojedeš? Budu ti dělat kurvu?! Nebo... Nebo mě dáš těm svým?! Proto jsi mě nezabil?!" Křičela, bála se, ale snažila se to nedat najevo. Cítil jsem, jak se pode mnou třese. Jak čeká, že bouchnu, servu z ní oblečení a znásilním ji.

Naléhavé klepání do dveří, mě vyrušilo. Dotyčný musí nést důležitou zprávu, nebo právě jeho život skončil.

„Co je?!" Štěkl jsem do tváře Niallovi. Nejistě ustoupil a pak se vrátil na původní místo. „Jsou tu lidé od Jonase... Chtějí s tebou mluvit. Další kontrakt." „Fajn." „Hned, Zayne." „Za chvíli jsem tam! Oni potřebují mě, ne já je! Počkají!"

Rozhodným krokem a touhou ji vyděsit, aby pochopila, že se mnou nebude mluvit jako s póvlem , jsem ji vytáhl surově na nohy.
V očích se ji objevila bolest, stisk byl až moc silný.

„Co?!" „Mohl jsem ho nechat, aby tě znásilnil, ale proč?! Ani nemáš dvacet, jsi malá holka, nezasloužíš si to. A ne, krásko, nedám tě svým lidem. Jestli tě někdo ošuká, tak to budu já. A mimochodem, moje košile ti sluší." Vrčel jsem ji do tváře z pár centimetrů. Byla vyděšená a oči ji prozrazovaly.

„Zayne! Pracovna-" „Já vím!" Seběhl jsem schody a mířil za Tinou.

„Jak ti je?" „Už mi bylo i hůř, zlato. Ochutnej." U rtů mu přistála lžíce s omáčkou. „Chystáš na oběd?" „Sníte jak vojenská jednotka. Musím vařit brzy a mnoho." „Nemít tě, umřeme hlady." „To by bylo v ulicích klidu." „Haha. Tino, prosím, zanes mi pak do ložnice oběd." „Do ložnice? Držíš ji tam?" „Tady se nic neutají." „Zayne, je to mladá dívka a-" „Myslím, že tady se bude mít líp, než se kdy měla s Adamsem. Nebo kdyby žila na ulici." „Ale není zvíře!"