,,Co takhle spolu chodit?"
,,C-cože?" Vyvalil oči Sho, který právě seděl na zemi, opřený o mou postel. Ještě před vteřinou měl oči přilepené ke svému mobilu. Zatímco já jen seděl na posteli a přemýšlel o svých problémech.
,,Nemyslím doopravdy. Jen jako. Aby mi rodiče dali konečně pokoj s tím, abych si někoho našel." Uklidnil jsem ho.
,,A proč bych ti s tím jako zrovna já měl pomáhat?"
,,Protože máš dobré srdce?"
,,Ani za milion." Odfrkl Sho a postavil se. Ještě na mě stihl hodit znechucený výraz a vykročil ke dveřím.
Předtím, než ale stačil odejít jsem ho chytil za zápěstí a tím ho zastavil. Okamžitě zareagoval a otočil se na mě.
,,Co?!"
,,Vím, že tě Dai odkopl."
,,Odkud to víš?"
,,Po škole se drby šíří docela rychle."
Najednou měl ve tváři takový posmutnělý výraz.
,,S-stejně.. co je ti do toho?" Začal kroutit rukou, abych ho pustil.
Což se ale nestalo.
,,Pomůžu ti ho získat zpátky." Navhrl jsem.
,,Jak asi?"
,,Lidé většinou chtějí to, co nemůžou mít."
Sho se na mě podíval tím 'O co ti jde' pohledem a já se nad tím musel v duchu zasmát.
,,Předstírej vztah se mnou. Dai se k tobě doplazí zpět a bude tě žádat o odpuštění. Mezitím to zahrajeme i na moje rodiče a není problém, huh? Co ty na to?"
Chvíli vypadal, že nad tím dost přemýšlí.
,,T-to by asi mohlo i fungovat.."
,,Já vím. Vskutku geniální plán." Hrdě jsem se usmál a pustil Shoovu ruku.
,,Já ale neumím hrát.." Promnul si zápěstí.
,,Prostě dál předstírej, že jsme kamarádi, ale trochu přidej."
Nejistě na mě vzhlédl.
,,P-přidat?"
,,Zkus se chovat tak, jakobys beze mě nemohl žít."
,,Hmpf.. a to je jako jak?" Nadzvedl jedno obočí.
Chytil jsem ho kolem pasu a přitáhl k sobě. Obličeje jsme měli jen pár centimetrů od sebe a koukali jeden druhému do očí. Tedy já 'zamilovaně' hleděl do jeho vytřeštěných očí. Vydržel jsem to asi jen sedm sekund, než jsem se musel začít smát.
,,Kdyby ses teď viděl," nepřestával jsem se smát.
,,C-co je? Jenom jsi mě překvapil." zčervenal trochu Sho a praštil mě do ramene.
,,Prostě tuhle šarádu povedu já, ty hlavně nic neprokecni."
Mírně zakýval hlavou.
,,A co pak?"
,,Huh?"
,,Co potom? Až se Dai vzpamatuje a vrátí se ke mně? To budeme muset udělat nějakou scénu a rozejít se?"
,,To.. to asi jo. Ale chtělo by to něco velkýho. Něco, co mě jakože zničí, aby mě rodiče potom už do žádného vztahu nenutili." Nad tou představou mi celkem spadl kámen ze srdce.
,,Fajn, udělám to. Ale to nic nemění na tom, že tě stále nenávidím!" Praštil mě znovu do ramene. Celkem slabě.. nebolelo to..
,,Nápodobně, skrčku."
Já a Sho jsme nikdy nebyli kamarádi. Před rodiči ano, ale dobrovolně nikdy. Nepamatuju si přesně proč, ale vím, že to začalo už ve školce.
Důvod, proč je Sho právě teď v mém pokoji je ten, že naši rodiče jsou velmi dobrými přáteli. A zrovna teď všichni sedí dole v obýváku a něčím se baví. Schází se takto docela často, to znamená, že já tady musím s tím skrčkem trčet.. jo, zatraceně často.
,,A-a ..," začal Sho ,,kdy chceš začít..?" Zeptal se nejistě.
Neodpověděl jsem.
Prostě jsem ho vzal za ruku, propletl prsty a vedl ho z pokoje, následně po schodech dolů.
,,Mami, tati, pane a paní Sanuri," vyčkal jsem na jejich plnou pozornost ,,já a Sho vám chceme oznámit, že spolu chodíme," oznámil jsem sebejistě.
Zatímco Sho vedle mě se trochu zakoktal ,,C-c-c-"
,,Haa!!"
Vyjekla teta Mia, tedy Shoova mamka, a já cítil jak sebou Sho cukl ,,dejte mi moje penízky," pokračovala teta Mia, načež se začala ďábelsky smát.
Moje mamka zatím z kapsy vybrala nějaké bankovky, strčila je paní Mie do ruky a odfrkla si.
,,Mělas jen štěstí.."
,,V-vy jste si vsadily, že spolu budeme.. uhm.. ch-chodit?!" Ozval se Sho.
,,Ne, zlatíčko," usmála se teta Mia a pokračovala ,,nevsadily jsme si na to jestli spolu budete chodit, ale kdy. A já vyhrála." Znovu se zasmála a začala bankovkami mávat mamce před obličejem. Ta se jen uraženě otočila na druhou stranu.
Tohle bude ještě sranda..
■■■■■■■■■■■■□□□□□■■■■■■■■■■■■
Hihihi, všichni musíte být úplně že "Oh my gooosh, on žijé"
Yea, sorry about that ♡♡
Nu, hádám, že jsem zpátky ve hře :]
Huehueheu
■■■■■■■■■■■■□□□□□■■■■■■■■■■■■
