Outsider [FF - Frazel]

Why...?

Probudil jsem se, když mi začal zvonit budík a to znamenalo jediné. Otráveně jsem vypnul budík na mobilu a pomalu se posadil. Pořádně jsem se protáhl a zívl si tak na hlas, že to museli slyšet i v Japonsku. Rychle jsem udělal svojí ranní potřebu a oblékl se. Seběhl jsem schody do kuchyně a rychle se nasnídal, div jsem se neudusil a vydal se do školy. Cestou jsem vytáhl telefon a do konektoru, kam se dávají sluchátka, jsem dal ty svoje. Sluchátka jsem si dal na uši a dal co největší hlasitost, i když se to nesmí, a pustil svou nejvíce pouštěnou písničku v telefonu. Jakmile jsem tu písničku zapnul, tak jsem myslel, že mi začnou krvácet uši nebo mi vybouchne hlava, ale pochvíli jsem si na tu hlasitost zvykl, takže jsem se mohl zaposlouchat do slov písně My Songs know what you did in the dark od skupiny Fall Out Boy.

Do školy jsem přišel, když už byli chodby přeplněné studenty a hlasy, které se snažili překřikovat, zaplňovali celou školu až po školní dvůr. Sundal jsem si sluchátka a dal je do skříňky. Vytáhl jsem potřebné učebnice a poté zavřel skříňku. Při mé šikovnosti jsem udělal moc rychlý pohyb, takže mě okamžitě začal bolet bok a ta bolest začala přecházet do břicha, až pohltila celé mé tělo. Začal jsem ztěžka dýchat a trochu se přidržel skříňky, která byla zrovna vedle mě. Zavřel jsem oči a snažil se zklidnit svůj zrak, když jsem vedle sebe uslyšel menší odkašlání. Zase jsem otevřel oči a podíval se na osobu, co na sebe chtěla upozornit.

„Hazel." Vydechl jsem snad i úlevou, protože jsem zase myslel jen na to nejhorší jako, že tam bude stát například Jason.

„Odkud znáš moje jméno?" podezřívavě si mě začala prohlížet. Už jsem se nadechoval, abych jí to řekl, ale znovu mě píchlo v boku, tak moc, že jsem se musel o tu skříňku opřít zádama.

„Potkali jsme se na ošetřovně." Ztěžka jsem jí odpověděl, až se mi z toho orosilo čelo. Šáhl jsem do kapsy od svých džínů a vytáhl krabičku s práškami proti bolesti a následně hned dva najednou spolkl.

„Už si vzpomínám." Symbolicky se plácla do čela a poté se na mě usmála „Ty jsi ten kluk, co přišel s Percym." Abych jí to potvrdil, tak jsem malinko kývl. Natáhl jsem k ní pomalu ruku a ona jí ochotně přijala.
„Jmenuji se Frank." Pokusil jsem se o malý úsměv a já doufal, že ten můj výtvor na obličeji taky jako úsměv vypadal.
„Ráda tě poznávám Franku, ale opíráš se o moji skříňku."

„Omlouvám se. Jen jsem se potřeboval na chvíli opřít." Začal jsem se pomalu posouvat doprava, až jsem nakonec uvolnil její skříňku.

„To vidím." Prohlédla si mě od hlavy až k patě a poté se zase věnovala své skříňce, ze které si vzala jen pár učebnic a sešitů stejně jako já před chvílí.

„Tak já už asi půjdu do své třídy." Pronesl jsem směrem k Hazel a vyšel jsem směrem kupředu, i když jsem si nebyl sto procentě jistý, jestli mě slyšela. První krok byl v pohodě. Sice to trochu bolelo, ale ještě ne tak moc. Druhý krok byl už o něco horší, ale ještě se to dalo zvládnout, ale ten třetí... Kdyby mě někdo nezachytil, asi bych spadl.

„Kdo ti říkal, že máš už odejít?" a tímto způsobem jsem zjistil, že ten kdo mě podržel, byla Hazel.

„Co to děláš?" i když jsem nechtěl, tak moje otázka vyzněla velice naštvaně.

„Moje matka je doktorka a já od ní všechno pochytila. Myslíš, že nepoznám člověka, který potřebuje pomoct?" usmála se na mě a společně jsme vyšli kupředu.