Zlatonka /Short story/✔

Nový začátek?

Stála tam moje babička, která je již pět let mrtvá.

"Babi!"
Vydechla jsem a chtěla jsem jí obejmout.

Ono je, ale docela těžké obejmout ducha, takže z toho nakonec nic nebylo.

"Řeknu ti jen toto. Zůstaň tady než tě oživí! Nebude to trvat dlouho a litovat toho rozhodně nebudeš! Máš před sebou dlouhou a úspěšnou kariéru! "
Pronesla.

"Možná tak na ministerstvu.... ."
Odfrkla jsem si znuděně.

"Ne! Ve famfrpálu! Víš proč jsi spadla? Protože sis nevěřila. Nevěřila jsi, že by mohlo být něco stejně jako před tím úrazem. Prosím nevzdej to! Vím, že to dokážeš! Nezjevila bych se ti kdybych si to nemyslela!"
Usmála se a rozplynula se jako pára nad hrncem.

Má pravdu! Musím si věřit! Dokážu to!
Pomyslela jsem si pevně a musela jsem se nad tím pousmát.

Sedla jsem si tedy na okraj tunelu a čekala.

Opravdu to netrvalo vůbec dlouho! Za necelých pět minut jsem již cítila svoje těžké tělo.

Pomalu jsem od sebe odlepila svoje těžká vyčká a doširoka se usmála na ustaranou Marcii.

Poznala jsem, že tentokrát se nacházím pouze ve svém pokoji.

"Ona žije! "
Vykřikla rozjařeně a silně mě objala.

"Tak na co čekáš?! Pomož mi na vozík a jdeme trénovat!"
Přitrouble jsem se usmála a Marcie na mě jen překvapeně vyvalila očí.

"To myslíš vážně?!"
Zeptala se zaraženě.

"Jasně!"
Uchechtla jsem se.

"Jsem ráda, že je zpátky ta stará Kvicken Snabb!"
Usmála se a už mě brala do náručí.

Položila mě na vozík a už jsme se smíchem svištěli na dvůr.

O měsíc později
"Oni mě vzali!"
Vřískala jsem po celém domě a mávala nad hlavou čistě bílou obálkou.

"No to je super!"
Přiběhla za mnou mamka a vzala mi z ruky obálku.

Četla si to pořád do kola, jako kdyby tomu pořád nemohla uvěřit.

A víte co bylo to nejlepší?! Hraju za ně již příští zápas!

Tak máme tu předposlední kapitolu (teda pokud nepočítáme poděkování)! Jak se vám líbila? :)

Vaše Zizuška-Ginnuška :3