Zpěváčka

1.

"Melanie, kolikrát ti mám opakovat, abys tolik v tom pokoji neřvala, zvlášť tak pozdě večer?"

"Ale mami, víš přece, že zpívám moc ráda. Proč jen prostě se nemůžu přihlásit do nějakého pěveckého kroužku?" zakňučela jsem a cítila, jak mi ze svraštěného obočí vzniká na čele rýha.

"Ty bys toho chtěla! Na to teď není čas a ani peníze." řekla mamka absolutně bez zájmu.

"Tohle je můj životní cíl. Na ničem jiném mi nezáleží." řekla jsem popravdě a zastrčila si svůj světlý pramínek vlasů za ucho.

"Ty se teďka starej o školu. Zpívat můžeš, až jí doděláš."

"Ale proč až po škole? Nechci čekat čtyři roky. Nechci začínat až ve dvaceti. To úplně ztratím mládí!"

"Ty se teďka snaž, abys hezky udělala maturitu, pak si můžeš dělat, co se ti zlíbí. A přestaň mě s tím už prudit." řekla mamka otráveně a začala věšet vyprané oblečení na věšák.

Cítila jsem se tak ponížená, když mluvila tímhle tónem pokaždé, když jsem mluvila o zpěvu nebo hudbě. Hrozně miluju hudbu. Je to prostě můj živel. Odjakživa si ráda prozpěvuju. Nikdy jsem neřešila, jestli zpívám dobře, nebo ne, až teď jsem si uvědomila, že to vlastně nevím.

Otráveně jsem si povzdechla. "Proč se nemůžu svého životního cílu ani trochu dotknout..."

"Melanie, neštvi mě. Do svého životního cílu máš čas. Hlavně dobře prokousni maturitu."

Nesnáším, když mi někdo říká celým jménem. Když někdo vysloví "Melanie", proběhne mi mráz po zádech. Tak mi hlavně říkají, když se jim na mě něco nelíbí. A taky nesnáším, když se mluví o té mé maturitě. O té mojí škole. Když nastal čas na rozhodování na střední školu, chtěla jsem se přihlásit na konzervatoř. Ale bohužel je to daleko cesty a navíc by zřejmě byla hodně malá šance, že by mě tam vzali. Zkoušky tam jsou moc složité a navíc tam chtělo tolik lidí, že už tam nezbývalo místo. Byla jsem z toho v depresi a nakonec jsem skončila na umělecké na malbě. To mamce přišlo jako dobrý nápad, jelikož od mala dobře maluju. Ale asi nikdy nepochopí, že mě malování nebere a stejně jí v životě nevyužiju.

Chtěla jsem odejít do svého pokoje, když mě v tom mamka zase zadržela. "Doufám, že jsi mi rozumněla. Pod náma jsou sousedé."

"Jo." řekla jsem naštvaně a odsupěla do svého pokoje. Práskla jsem za sebou dveřmi a plácla sebou na postel. Koukala jsem do stropu a dusila v sobě vztek. Sousedé jsou další z věcí, které nenávidím. Už dvakrát si k nám šli kvůli mě ztěžovat, ale nedokážu se zpěvu vzdát. Bez toho je to velká pruda. Bohužel mám otravnýho staršího bráchu, který má pokoj vedle mýho. Už je ve věku, kdy by se mohl starat o sebe sám a touží po velkém luxusním baráku se vším všudy, ale jsme na tom s financí tak, že si nemůže dovolit ani malou chatečku. Když trčí Peter ve svým pokoji a já začnu s nějakým svým sólem, začne mlátit do zdi, abych sklapla. Samozřejmě vím, jak ho to leze na nervy, ale on mi taky tolikrát leze na nervy, že si to prostě zaslouží. Ale taky mi vrtá hlavou, jestli snad nezpívám falešně.

Vstala jsem a stoupla si před zrcadlo. Představila jsem si svojí verzi zpěvačky. Své trapně kudrnaté blonďaté vlasy bych měla rovné a lesklé, místo akné na tváři bych měla díky makeupu hladkou bledou pleť a hnědé oči bych měla obtáhlé černou linkou. Mé oči jsou taky z věcí, které mě nesnesitelně štvou. Většinou mají blonďáci oči modré, ale já je mám hnědé jak cola. Skoro černé. A příjde mi, že jsou moc malé a kulaté. Všichni mi říkají, že jsem roztomilá, ale nechce se mi tomu věřit. Chtěla bych mít ledově modré oči. Takové mě přímo okouzlují na mojí kamarádce ze školy. Bohužel mému vzhledu nepomáhá ani postava. Jsem celkem prcek se 158 centimetrů a cítím se strašně tlustě. Všichni mi ale říkají, že jsem hubená vyžle a že bych měla přibrat, než ze mě bude anorektička. Myslím si, že přehánějí. Zbožňuju hranolky máčené v Nutelle. Asi jsem cvok, ale jednou jsem to schválně zkusila, nemohla jsem odolat tomu, jak je to dobré. Poprvé jsem to do sebe rvala jak o život a pak jsem toho nakonec celou noc litovala. Jinak je to to nejlepší, co jsem do sebe kdy hodila, ale začínám uvažovat o veganství. Jenže hranolky a čokoláda jsou boží jídlo, takže nevím.

Stále jsem na sebe zírala v zrcadle a dala si do uších sluchátka. Zrovna mi naběhla písnička Hallelujah od Alexandry Bruke. To je tak BOŽÍ písnička. Jsem do ní doslova pohlcená a začnu jí zpívat. Stojím na obrovském pódiu a přede mnou tleskají tisíce lidí. Ozařují mě světla lefrektorů a fotoaparátů. Blahý pocit k nezaplacení. V ruce se mi leskne mikrofon. Zkouším se i pislouchat, ale nedokážu určovat, jestli zpívám dobře, jelikož si přeřvávám sluch.

"Heeej, zavři ten zobák, nebo ti ustřelím hlavu!" ozve se nadávka a já se najednou s šokem proberu před zrcadlem. Aha, to byl Peter. Asi jsem zase moc řvala. Ruce jsem stále měla jakobych držela stále mikrofon. Opět jsem padla na postel a omráčeně koukala z okna. Měla jsem takový pocit, že můj život stojí za nic.