Zpěváčka

3.

Po škole jsem se neuráčila zůstat. Ta fůrie na to beztak zapomene.

Lidi se mě stále vyptávali, co se mnou je a já vždycky jen mávla rukou. Neuráčela jsem se říct, že mám jen ten den. Stejně většinu lidem to určitě došlo.

Celý den mě bodala deprese. Měla jsem pocit, že můj život nedává žádný smysl. Zvlášť, když nic nedělám pro svoje sny. Ani trošičku. Nikdy se nikam neposunu. Místo toho chodím do umělecké školy na malbu, na které se těžko uplatním. Mám alespoň výhodu, že mi malování jde, ale to je mi úplně jedno.

Potřebuju si zaspívat. Ale neměla jsem na to odvahu, abych najednou přerušila ticho. Bylo to divné. Nikdy jsem neměla stydlivou náladu. Úplně mi chyběla hudební výchova. Vždycky jsem s radostí zpívala před třídou a děcka mi vždycky zatleskaly. Taková cute vzpomínka. Potřebuju to ještě.

Ale teď trčím v učebně na praxi a maluju s ostatníma zátiší na stojanu. Můj obraz dnes působil stejně jako moje nálada. Žádná sytá barva. Věděla jsem, že jsem malovala mnohem pečlivěji, než ostatní, ale měla jsem sto chutí do obrazu začít bušit štětcem. Ale díky bohu jsem se ovládla.
Opravdu nutně jsem potřebovala se jít vyzpívat někam ven na čerstvý vzduch, kde by mě nikdo neuslyšel. Ale nemůžu. Za jiných okolností bych to v klidu udělala a všichni by se mi smály a možná bysme se chytli vsichni o ramena jako opilci a bavili bysme se jak o život. Tolik mi to najednou chybělo. Dnešek byl dost divný a depresivní.

Cítila jsem zase jak protékám. Debilní věci. Silnější, než kdy dřív.

"Hej, Mel, usměj se aspoň trochu. Takhle ti to vůbec nesluší." ozvala se najednou Anette přes delší ticho. Kurva, copak v životě jde o nějakou debilní slušivost?! Ou, pardon. Zase ta nálada.
Anette je boží člověk. Na první pohled vypadá jako namyšlená fiflena, která by bez make-upu nevydržela ani minutu, ale ve skutečnosti je to milá holka. Na začátku školního roku jsme seděly vedle sebe, ale bohužel ne na dlouho. Pořád jsme se něčemu řehtaly a nakonec nás rozesadila fůrie na celý školní rok. Anette je v podstatě nejlepší kamarádka z téhle školy.

Teď jsem na její milou poznámku nereagovala. Snažila jsem se udělat alespoň květiny ve váze sytější oranžovou. Ale měla jsem pocit, že předemnou dneska zešedlo všechno.

Zazvonilo na přestávku. Jako normálně jsem odložila štětec, došla k umyvadlu a opláchla si ruce. Když jsem se chtěla utřít do ubrousků, najednou mě někdo chňapl za ruku a rychle táhl na záchody. Anette. Ta holka je totálně švihlá a za jiných okolností bych se smála, ale teď jsem na ni koukala jako kdyby měla místo mozku seno.

"Doprdele, neser mě, Melánie a řekni mi, co ti sakra dneska je, jsi úplně zdechlý zombie, úplně prostě nenormální." řekla s klidem a já neměla daleko k smíchu. Ale bohužel moje mrtvost vyhrála.

"Prostěee mám krámy... Chňapeš?" odpověděla jsem.

"Jo taaak, to jsem si mohla myslet. Ale buď ráda, že to přejde." usmála se na mě retardovaně a poplácala mě po zádech, jako by mi zaskočilo. Podařilo se mi usmát.

"A jak ti jinak je? Vypadáš, že mi za chvíli pobliješ sandále. Hele, má milá, krámama to určitě nebude. Tebe něco trápí." řekla a obejmula mě kolem ramen. Anette je hrozně vysoká a když si kvůli mě takhle dřepla, aby mě tak hezky obejmula, chtělo se mi brečet. Vidíte, jak je ten člověk fajn? No, bohužel nevidíte.

"Toš prostě můj život je na nic. Totálně."

"Jak to?" řekla Anette a podrbala mě pod bradou. "Nezapomeň, že mohlo být i hůř." dodala a přátelsky mě políbila do vlasů. "Máš tak roztomilé vlasy. Víš, že jsi roztomilá?"

"Ne, nejsem. Ty jsi roztomilá."

"Nechápu, jak můžeš mít tak blonďatý vlasy. A takové krásné kudrlinky." zašišlala, jako bych fakt byla roztomilé mimino a namotala si na prst lokýnek mých vlasů.

"Umíš zpívat?" zeptala jsem se jí.

"Ehm... Asi tak, jako když vlk vyje na měsíc. Proč?" zasmála se.

Najednou na záchody vtrhly druhačky se šminkama v rukách. "Hele, Ančaaa. Jak je?"
Byly to zrovna Anettiny bývalé spolužačky, jelikož chudák propadla a musela dělat znova prvák.

"Kde máš obočí? Chceš půjčit tušku? A ten prcek je tvoje spolužačka?" řekla jedna z nich a kývla směrem ke mě. Prcek? Ok. To mě urazilo.

Anette jí rychle chytila za lem košile s nastavenou pěstí a přirazila jí ke zdi. Na to jsme všechny vybuchly smíchy. Váu, podařilo se mi vybuchnout smíchy, zatleskejte mi.
"Hej, kámo, chceš do držky? Jak se opovažuješ takhle oslovovat mojí nej spolužačku?" zasyčela jí Anette do obličeje.

"So-sorry, kámo." zvedla ta holka ruce na obranu s vyděšeným výrazem.

"Už dlouho si říkám, jak se ta cute holka jmenuje." dodala vysoká černovláska. Měla tak velké oči, že to bylo až děsivé, ale roztomilé.

"Melanie, ale kdyžtak mi říkejte Mel."

"Melanie? To všichni máte takvé exotické jména? Hodí se to k tobě." mrkla na mě další z nich. Měla jednu stranu hlavy vyholenou a u rtů měla piercing a byla skoro stejně malá, jako já. Koukala na mě, jako bych jí snad okouzlila svým vzhledem. Počítala jsem a tím, že bude asi lesbička.

"Že jo." přihodila Anette a pohladila mě po hlavě jak hodného pejska.

Zazvonilo na hodinu a všechny jsme vystřelily do třídy.