New and Lost

1. Odjezd

Sedím na posteli a čtu knihu. Je pátek, ještě k tomu končí letní prázdniny a já bych mohl být na nějaké párty, ale na takové akce moc nechodím. Ne že by mě nebavily, ale jsem radši sám. A ano mám kamarády, jestli na to myslíte. Samota je pro mě lepší a mám i své důvody proč netrávím moc času s kamarády a spolužáky.

Ozve se zaklapání na otevřené dveře, když vzhlédnu můj otec se na mě usměje a pohladí Jessie po hlavě. Jessie je fenka irského setra, kterou jsem od táty dostal před třemi lety k narozeninám.

"Večeře je hotová." Táta už odchází a Jessie běží hned za ním, jako by jeho slova patřila jí. Pousměju se, založím knihu a jdu za těma dvěma.

Večeříme v tichosti, jen Jessie kňučí u mých nohou, že by chtěla další kousek kuřete. Nemám moc hlad tak jí hážu nenápadně kus pod stůl. Táta je dnes nějaký zamyšlený, že by si nevšiml ani kdyby Jesska jedla přímo z mého talíře, ale jistota je jistota.

"Stilesi?"

"Hmm?" Zvedám k otci hlavu a s plnou pusou mu naznačuju, že ho poslouchám.

"V práci mě povýšili." Řekne a sleduje mou reakci, zdá se být trochu nervózní. Táta je policajt. Rychle polykám a usmívám se.

" To je skvělé tati, blahopřeju." Ještě ho poplácám po rameni a chystám se hodit další kousek Jessie.

"Nevím jestli ti bude připadat skvělý ten zbytek." Zamumlá táta.

"Jaký zbytek?" Ptám se, přestože se táta tváří, že mi to nechce říct nakonec se nějak vymáčkne.

"Budeme se stěhovat. Přeložily mě do Beacon Hills. To je v Kalifornii. Budu tam dělat šerifa. Ten předchozí jde do důchodu. Cesta trvá kolem sedmi hodin. Příští týden odjíždíme. Už nepujdeš ani do školy. Pojedeme tvým jeepem, já dostanu služební auto až na místě. Už jsem tam koupil dům. A zapsal jsem tě na střední." Vybalí na mě a já se nestačím divit. Chvilku mi trvá než to vstřebám.

" Jak dlouho už to víš?" Zeptám se, je mi jasné, že by to všechno nestihl nachystat za den.

"Už je to týden." Omluvně se na mě podívá.

"Týden! Ty to víš týden a nic jsi mi neřekl?!" Křiknu a prudce vstanu od stolu až se převrátí židle. Jessie je lekne a zaleze pod stůl, takového mě nezná,vlastně i otec se na mě dívá jako by mě neznal. Zvedám židli do správné pozice a naštvaně odcházím do svého pokoje. Jessie mě následuje, ale zavírám jí před čumákem.

Třesou se mi ruce. Nemůžu dýchat. Svírá se mi hruď. Chytám se stolu, abych našel oporu, ale spocené ruce mi kloužou a já padám na kolena. Strhávám židli , které jsem se chtěl na poslední chvíli chytit. S dunivou ranou dopadá na zem. V prstech pevně držím koberec. Cítím jak mi po tvářích tečou slzy. Snažím se nadechnout, ale jako bych byl pod vodou. S každým dalším nádechem, který si těžce vybojuji se cítím hůř. Mám strach. Z dálky slyším hrozné kňučení, štěkot a drápání. Vidím jak se otvírají dveře, ale nedokážů poznat osobu, která teď klečí přede mnou. Něco říká, ale já nic neslyším, jen zběsilý tlukot mého srdce. Snažím se soustředit na slova, která vycházejí z úst člověka. Je to táta uvědomím si.

"Stilesi! Dýchej! Nádech! Výdech! Nádech! Výdech!" Dýchá se mnou a můj dech se pomalu uklidňuje.

"Nádech. Výdech. Tak je to dobře. Nádech. Výdech." Slzy mi pořád tečou, ale já už dokážu myslet. Uvědomuju si, že mě táta drží za ruce, že se mi Jessie tiskne k boku a tiše kňučí, a že jsem právě měl další panický záchvat.

Snažím se postavit na roztřesené nohy, otec mi pomáhá a jakmile na nich pevně stojím objímá mě.

"Bože, Stilesi, měl jsem takový strach, promiň je to moje vina."

"Ne tati, ty za to nemůžeš." Odtáhnu se a posadím se na postel. Znovu se mi spouští slzy, které ale nemají nic společného se záchvatem. Táta se posadí vedle mě.

"Omlouvám se, že jsem ti to neřekl dřív."

"To je v pohodě tati." Pokusím se na něj usmát, ale přes slzy, které se mi stále kutálí po tvářích to asi nemá moc velký úspěch.

"Co se děje synku? Je to tím že máš málo času se rozloučit s kamarády?"

"Ne, to je v pohodě, já jen co máma? Nemůžu ji tu jen tak nechat." Táta mě znovu obejme.

"Stilesi to je dobré, budeme jezdit na narozeniny i na výročí smrti. A než odjedeme zajdeme se rozloučit." Utěšuje mě táta, ale i jemu tečou slzy.

"Jen mám stach, že na ni zapomenu, když budu žít v novém domě a novém městě stovky kilometrů daleko." Vzlyknu do tátovi košile.

"Nezapomeneš,uvidíš, je jedno kde budeš, ona bude vždycky s tebou. Tady." Poklepe na místo kde mám srdce. Pevně ho obejmu. Nechci ho pustit aby mi taky nezmizel, jako máma. Už mám jen jeho. A samozřejmě Jessie, která se teď cpe mezi nás. usměju se na tátu a podrbu Jessinu za ušima.

Nastal den odjezdu. S mámou jsme se byli rozlouči předchzího dne. Všechno nejvíce potřebné jsme naložili do jeepu a zbytek nám přivezou stěhováci. První půlku cesty řídím já a další táta.

"Tak jo, je čas. Můžeme." Řekne táta a já startuju.

Ještě naposled se podívám do zpětného zrcátka na náš starý domov, kde jsem vyrůstal, kde má matka onemocněla, kde jseme se po její smrti s otcem sblížili a stali se z nás nejlepší kamarádi, kde jsem dostal svého miláčka Jessinku a kde jsem vždy našel útočiště.

"Bude mi to tu moc chybět."

"Jo, mě taky synku."