Co dělat, když váš otec dostane práci v jiném městě? Váš poslední rok na střední a vy se musíte přestěhovat někam, kde nikoho neznáte.
Stiles Stilinski přijíždí do Beacon Hills se svým otcem, který dostal místo šerifa u místní policie. Stiles n...
Otevřel jsem dveře o domu a vyřítila se na mě Jessina. Skočila na mě a vesele vrtěla ocasem. Měl jsem poslintaný celý obličej.
"Taky jsi mi chyběla." Pohladil jsem ji a sundal jsem ze sebe její tlapky. Vydal jsem se do pokoje, hodil jsem batoh ke stolu a posadil jsem se na kraj postele.
Postel byla rozházená, tak jak jsem ji ráno nechal. Ale část peřiny byla slehlá. Přejel jsem po ní dlaní a byla ještě teplá. Usmál jsem se na moji chundelatou příšerku, tkerá se byla natažená přes půlku podlahy. Měl jsem pravdu, spala celou dobu v mojí měkké pohodlné posteli, zatímco já jsem musel mezi cizí lidi. Určitě se vzbudila až když slyšela moje auto.
"Tak vztávej ty lenochu, jde se ven." Převlékl jsem se a než jsem si stihl zavázat boty už na mě čekala u dveří, které vedly z kuchyně na zahradu. Nevěděl jsem v kolik se táta vrátí z práce,tak jsem mu nechal na stole vzkaz. Zamčel jsem jak vchodové a i kuchyňské dveře a klíč schoval pod květináč na verandě.
Utíkali jsme, a já jsem se ani nedíval kam. Jesska běžela kus přede mnou a já jsem zase musel myslet na ten můj ranní výstup. Zastavil jsem a snažil jsem se rozdýchat tu zlost, která ve mě rostla. Pěstí jsem praštil do nejbližšího stromu. Klouby se mi sedřeli do krve o drsnou kůru. Ale bylo mi to jedno.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Svezl jsem se k zemi a zhluboka dýchal. Jessinka stála kus ode mě a nevěděla jestli může jít blíž. Neznala mě agresivního a já sám sebe taky nepoznával. Nikdy dřív jsem nebyl takový. Ale teď už budeš. Nikdo nás nezastaví. Stilesi já vím, že chceš být takový. Ne, ty máš být pryč. Pryč z mé hlavy, slíbil jsi to. Nikdy jsem neodešel, vyčkával jsem a teď přišel čas na to abych se vrátil do tvého života.
Nevím jak dlouho jsem tam seděl. Jesska si lehla vedle mě. Hlavu jsem měl v dlaních. Chtělo se mi křičet, ale zároveň jsem věděl, že bych ze sebe nevidal ani hlásku. Nikdy neodešel a to byla pravda, mohl jsem si myslet co jsem chtěl, ale tohle byla realita. Víte jak se říká, že každý máme své démony, já myslím, že u mě je to skutečné. Mám pocit, že chce ničit a zabíjet. A já nevím co mám dělat. Proč je objevil po takové době? Proč teď? Proč je o tolik silnější? Tolik otázek a žádná odpověď. Jessinka se vedle mě napjala a začala vrčet.
"Není ti nic?" Trochu jsem nadskočil, jak jsem se lekl hlubokého hlasu. Srdce se mi rozeběhlo nepředstavitelnou rychlostí. Neslyšel jsem nikoho přicházet. Sundal jsem si ruce z tváře a podíval se nad sebe.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
