The best || h.s. ✔

"sto kilometrů"

Dívali jsme se na televizi, Harryho hlavu jsem měla na klíně, prohrabávala jsem mu vlasy, baví mě to.

"Víš jak jsem si podala tu přihlášku na Cambridge?" Zeptala jsem se Harryho

"Jo a?"

"Včera mi k našim přišel dopis z Cambridge"

"A co? Co tam psali?" Zeptal se a posadil se.

"Já nevím, ještě jsem se nedívala"

"Tak se podívej!" Řekl nedočkavě

Tak jsem vstala a šla jsem pro tu obálku, vzala jsem ji ze stolu.

Posadila jsem se zpátky k Harrymu.

"Počkej" zastavil mě, podívala jsem se na něj zmateně

"Kdyby tě vzali, tak nastoupíš, že jo?"

"Jo, vždyť.. je to Cambridge, studoval tam Stephen Hawking, Charles Darvin, Rachel Weisz"

"Já vím, ale.. je to daleko"

"Dvě hodiny autem, to se dá, ne?"

"sto kilometrů" řekl

"Vždyť jsi mi řekl, když jsem si tu přihlášku podávala, že nás nic nerozdělí a budeme pořád nejlepší přátelé"

"Ale teď nejsme jen nejlepší přátelé, teď jsme pár. Já budu studovat tady jen na dva roky, protože praxi už mám, ale jelikož ty budeš až v Cambridge, tak co potom? Máme se brát a-"

"Ty nechceš, abych tam nastoupila" řekla jsem jako fakt.

"Chci, vždyť jsi tam chtěla studovat, ale bude mi po tobě smutno.."

"Za zkoušku nic nedáme, ne?"

"Dáme.. čas strávený spolu, ale chci to, co chceš ty, takže jo, jestli tě vzali, tak tam budeš studovat"

"Mamka mě před tátou varovala.. prý mě tam nepustí"

"Vždyť jsi dospělá, můžeš si dělat co chceš, navíc nebydlíš s nimi, ale se mnou" usmál se

Objala jsem ho.

"Děkuju"

"Za co?" Uchechtl se

"Za to, že mě podporuješ, za všechno"

"Není za co děkovat. Miluju tě"

"Mám tě moc ráda, Harry" dala jsem mu pusu na líčko.

"Tak jo, otevři to.."

Otevřela jsem obálku, byla ve velikosti A4, byla žlutá.

"Přečti to nahlas"

"Bla, bla, bla.. byla jste přijata na Cambridge Universit. Oni mě příjmuli! Harry!" Skočila jsem mu okolo krku.

"To je skvělé" řekl mi

"Neříkáš to moc přesvědčivě"

"Jsem rád, ale nechci být bez tebe"

"Budu sem jezdit každý víkend, třeba když budu mít čas tak i ve všední dny" políbila jsem ho

"Musím zajít ještě k našim, říct jim to a taky si vyslechnout tátu" povzdychla jsem si.

"Půjdu s tebou, jestli chceš"

"To bys byl hodný"

"Jinak nejsem hodný?"

"Někdy zlobíš"

"Já? Nikdy!" Kousl mě do krku

"vůbec! Jak by jsi mohl" zasmála jsem se