PASSION

★Kapitola 11★

Konečně po dlouhé době přidávám další část.. Chci se za tak nečasté vydávání kapitol všem omluvit, ale zároveň poděkovat za vaši podporu ♥♡♥ doufám že vás příběh nepřestane bavit, a budete i nadále pokračovat ve čtení, a dodávat mi tak inspiraci ♥♡♥

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat své naprosto nejúžasnější a nejlepší kamarádce, která to teď nemá lehký, a já upřímně doufám, že se jí jednou všechno dobré vrátí ♥

Když mi druhý den ráno začne mobil řvát do ucha, abych vstala, mrzutě ho chytnu do ruky, a hodím ho o zem. Mobil zmlkne. Chvíli ležím v posteli se zavřenýma očima, ale pak sebou prudce škubnu, a vyletím do sedu.

Proč je ten mobil potichu? Sakra. Ne, ne, ne. Škrábu se z postele co možná nejrychleji, a ohýbám se pro mobil, který leží až za nočním stolkem. Rychle ho zvedám ze zeme, a otáčím displejem nahoru.

Ale ne.

Přes celý displej se táhne velký pavouk, který teď na mém mobilu vypadá hůř než ve skutečnosti. No, to se mi teda povedlo. Jestli to uvidí táta, budu mít domácí vězení nejméně do konce života. Se zaúpěním vycházím ze svého pokoje s rozbitým displejem, a přikládám ucho ke dveřím Dennisova pokoje. Nic ale neslyším, asi ještě spí.

***

,, Díky za snídani, ale už budu muset jít do školy, " řeknu všem sedícím u stolu, a začnu se zvedat.

,, To není třeba, odvezu tě autem, " odpoví Dennis, a já se zatetelím blahem.

,, Tak jo, " špitnu, a znovu si sedám.

Dneska na mě nečekej, jedu s Dennisem.

Pošlu zprávu Shelby, a mobil schovávám do kapsy u bílých kalhot. Zvednu hlavu, a podívám se kolem. Táta na mě vrhá pohledy, jimiž mě upozorňuje na používání telefonu při jídle. Caroline si nabírá na lžičku miniaturní sousto bílého jogurtu, a následně si ji strká do pusy. Daniel nalévá sobě a své ženě čaj, a Dennis mechanicky žvýká rohlík. Ve stejné chvíli, když se chystám dopít čaj, se Dennis zvedne ze židle.

,, Můžeme? " zeptá se mě, a já hrnek zase položím na stůl.

O pět minut později vyjíždíme z příjezdové cesty u domu, a v autě vládne až nezvyklé ticho.

,, Děje se něco? Připadáš mi divný" podívám se na Dennise. Křečovitě svírá volant, až mu bělají klouby na rukou, a ve tváři má napjatý výraz. To u něj není moc obvyklé, většinou drží své emoce na uzdě, a já z něj nějakou reakci musím páčit. Ale alespoň je vždy upřímný.

Znovu jsem se na něj podívala. Čekala jsem, až odpoví. Dennis ale jen dál pozoruje silnici před sebou.

,, Musíš se mnou přece mluvit, když mi nebudeš říkat, co se děje, nemůžu ti pomoct, " řeknu nálehavým tónem. Nesnáším, když tohle dělá. Něco se stane, a on, místo toho, aby se mi svěřil, trucuje a nechce mi to říct.

Dennis se zhluboka nadechne, a letmo se na mě podívá. Jeho výraz není ani trochu uspokojivý.

,, Co to bylo za kluka? Včera, ten který tě doučoval, " zeptá se podezíravým tónem, a já mám chuť se zasmát. Vážně je tohle ten problém, kvůli kterému se mnou už od včerejšího večera nemluví? Connor?

,, Kluk ze školy," odpovím normálním hlasem, a pokrčím rameny na znamení toho, že je mi Connor totálně ukradený. Podívám se z okénka, a sleduji rodinné domky, které se míhají kolem. Ranní světlo proniká do auta, a já musím přimhouřit oči. Zbývá posledních pár minut jízdy, a budeme u školy.

,, Aha, " řekne Dennis.

,, Aha, " odpovím mu stejným tónem, a on se na mě rychle podívá. Pak si povzdechne.

,, Nelíbí se mi, jak se k tobě chová. Jak se chová k nám oběma. Byl bych nejradši, kdybych ho už u vás neviděl, ale pokud si to tvůj otec přeje, nejspíš mi nezbývá nic jiného, než ho nějak snést. Alespoň teď," dokončí svůj proslov, a já mu položím ruku na rameno.

,, Já vím, taky ho nemám ráda. Ale znáš tátu, nemůžu se s ním o něčem takovém hádat, má potřebu mi neustále organizovat život, " jemně přejíždím palcem po Dennisově rameni ve snaze zbavit ho špatné nálady, kterou mu způsobil Connor.

,, Chce pro tebe jen to nejlepší, Aby. Na to nezapomínej, " podotkne, a já svou ruku stáhnu.

,, No jo," řeknu nepřítomně, a opět svůj pohled soustředím na mihotavé stavby kolem nás. Dennis byl vždycky miláčkem mých rodičů. Je miláčkem zkrátka všech. Nemůžu se divit, že mého otce obhajuje. Vlastně už jsem si na to zvykla.

***

Po tom, co v hodině chemie na mou lavici přistál asi sto padesátý papírek od Shelby, jsem si jeden konečně přečetla. Jeden po druhém jsem je vyhazovala do koše, který je mimochodem hned vedle mé lavice, právě proto, že jsem věděla, co nutí Shel mě neustále bombardovat.

Okamžitě mi napiš, proč byl Connor u vás doma, nebo si mě nepřej, Abygail!

No jistě, pomyslím si a zakoulím očima. Vytáhnu z pouzdra jednu z několika gelových propisek, a rychle naškrábu odpověď.

Už jsem ti přece řekla, že můj nápad to nebyl, nevěděla jsem, že mě přijde doručovat zrovna on. A nadšená jsem z toho taky nebyla.

Zmuchlám papír, a pokusím se ho hodit pokud možno rovně, dopředu přes uličku k Shelby. Už vidím jak se otáčí na židli, a pak je všechno jako ve zpomaleném záběru. Shelby si nevšímá letícího papíru vzduchem. Rozmáchne se pravou rukou aby na mě ukázala další nesmyslný posunek. A pak kulička papíru mění znenadání směr. Odráží se od zápěstí, které bylo ve vzduchu vinou Shelby, a dopadá přímo na stůl chemikářky Scottové.
Ta zvedne zrak od monitoru notebooku, a posune si brýle na šňůrce ke kořenu nosu. Pár vteřin se na kuličku dívá, jako kdyby to byl nějaký vetřelec, a potom ji krátkými baculatými prsty uchopí do ruky.

,, Co to je? " zeptá se svým hlubokým hlasem, a já sjedu po židli níže. Přitom na Shelby vrhnu vystrašený pohled, a ona zakroutí hlavou, což v jejím překladu znamená, že tohle není vůbec dobré.

No, a taky že nebylo.

,, Kdo to psal? " ptala se dál, a přitom sjížděla přísným pohledem celou třídu.

,, To jsem byl já," řekne známý hlas, a všichni v místnosti se otočí za Connorem. Šokovaně otevřu pusu ve snaze něco říct, ale jediný Connorův pohled mě umlčí. Upře na mě oříškové oči, a pomalu zakroutí hlavou. Pak se otočí zpátky k malé a tlusté učitelce, která vypadá spíše jako bečka sádla než člověk, a lhostejně si založí ruce na prsou.

,, No jistě, pan Clark. Už jsem byla varovaná, že s vámi jsou jen potíže, " pronese vyznamně, a usrkne si svého čaje v růžovém hrníčku.

,, Pro tentokrát to nebudu zapisovat, ale příště už pro vás budou platit stejná pravidla, jako pro ostatní, " pokračuje dál, ale já jako bych v té třídě ani nebyla. Moje oči byly nalepeny na Connora, který si teď něco tužkou čmáral do bloku. Odvrátila jsem hlavu na stranu, a po zbytek hodiny jsem nepřítomně zírala z okna a přemýšlela o tom, co se před několika minutami stalo.

Mám pocit, že úplně přestávám rozumět klukům, a jejich moz ku. Po včerejším incidentu u mě v pokoji bych spíš čekala, že všem nahlas řekne, že ten vzkaz jsem hodila já. Možná bych čekala i něco horšího, třeba že učitelce řekne, že to je nějaký milostný dopis pro někoho ze třídy, prostě cokoliv. Ale ne tohle. Tohle se totiž moc nepodobá tomu Connorovi, který na mě včera házel jeden kyselý obličej za druhým.