Memories [POZASTAVENO]

1.

"Jsme tady." ozve se z místa řidiče. Podívám se na ženu se světle hnědými vlasy sčesaného do drdolu, která se na mě otočila. Přikývnu a obě vystoupíme.

Zadívám se na malý rodinný domek s verandou, natřený na bílo. Otevřou se dveře a z nich vyjde černovlasý muž se snědou pletí. Dojde až k nám a postaví se přede mě. Zadívám se do jeho čokoládových očí.
"Ty budeš určitě Lizzie. Já jsem Aik. Aik Leobeck." představí se a podá mi ruku.
Na oplátku mu ji stisknu a pokusím se o milý úsměv. Můj nový pěstoun mi úsměv oplatí a obrátí se na sociální pracovnici, která se představila jako Emily Bakerová.

Po celou dobu, co spolu hovoří, mám pohled sklopený k zemi.

Po chvíli se s námi Emily rozloučí a Aik mě zavede do domu kde mi ukáže můj nový pokoj. Není tak velký jako můj starý pokoj, ale stačí to.

Oznámí mi, že za hodinu bude večeře a nechá mě samotnou. Posadím se na postel s fialovým prostíráním, která stojí pod oknem. Chvíli jen tak sedím a nechám další slzy stékat volně po obličeji. Nakonec se převléknu z pohřebních šatů do modrých džínsů a lehkého zeleného svetříku a sejdu dolů do jídelny, kde se posadím ke stolu z dubového dřeva. Aik přede mě postaví večeři v podobě těstovin s omáčkou a s masem. Během večeře se mě na nic neptá, za což jsem ráda.

Sním celou porci, tedy až na maso, které nejím, - jsem vegetariánka - a když Aik uvidí, jak se tvářím, dovolí mi, že si můžu jít lehnout a pořádně se ze všeho vyspat. Usnout mi však dělá problém. Pokaždé, když zavřu oči, se ocitnu zpět na místě, kde byla nalezena mrtvá těla mé rodiny. Rychle oči zase otevřu a posadím se. Na druhé straně místnosti zahlédnu svůj kufr a dojdu k němu. Začnu se v něm přehrabovat, dokud nenajdu stříbrný přívěšek ve tvaru ptáčka na slabém, též stříbrném řetízku. Vezmu si ho a vrátím se zpět do postele. Zapnu si řetízek kolem krku a cítím se tak trochu klidněji.

Zavřu oči a vybavím si den, kdy mi ho můj bratr dal.

*

"Můžu s tebou taky někdy odjet a cestovat?" seděla jsem na parapetu u okna a dívala se ven z okna. Bylo mi jedenáct.
"Jednou, až trochu povyrosteš, tak určitě ano." ozval se za mnou hlas mého bratra a já se k němu otočila.

Byl o sedm let starší a zrovna se chystal na další cestu do světa. S cestami začal když mu bylo teprve šestnáct. Strašně to miloval, bavilo ho objevovat různá místa, seznamovat se s novými lidmi a zkoušet nové věci. A mě bavilo o jeho cestách poslouchat. Snila jsem o tom, že jednou odjedu s ním.
"Proč nemůžu hned? Je mi přece už jedenáct." namítla jsem a zatvářila se smutně. Moje psí oči na něj většinou zabraly, ale teď tomu tak nebylo.

Sklonil se, aby měl své oči ve stejné úrovni s mými a ztišil hlas. "Protože musím dostavět náš domeček na pláži, Lizzie."

Od té doby, co jsem se naučila mluvit a používat mozek, jsme si plánovaly, že si spolu postavíme malý domek na pláži, kde budeme bydlet, tehdy, když zrovna nebudeme na cestách po světě. Byl to náš společný sen. Naše tajemství.
"A už máš alespoň základy?" zeptala jsem se ho.
Pohladil mě po tváři a pak mě pevně objal. Mlčel dlouho a já jsem si myslela, že mi snad ani neodpoví. "Mám dokonce víc než základy, ale pár let to ještě potrvá."

Odtáhl se ode mě a zadíval se mi do očí. Posadila jsem se zpět na parapet.
"Jak dlouho?" zajímalo mě.
"Tak čtyři, pět let. Musím na to taky vydělat peníze." smutně se usmál. Když jsem se na nic dál neptala, postavil se a obrátil se k odchodu.
"Já si počkám." řekla jsem mu pevně. "Ale nechci tu být uvězněná na věky, tak si pospěš." dodala jsem skoro šeptem.

Na ta slova se otočil a vytáhl něco lesklého z kapsy. Zablýskalo se mi v očích. Přistoupil ke mě a obepnul mi stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru ptáčka kolem krku. Prohlédla jsem si ho a pak zvedla pohled k němu. Smutně se usmíval.

"Jednou, až přijde čas, odsud odejdeš a budeš volná jako pták." s těmi slovy ukázal na ptáčka na mém krku. Pak se zvedl a vyšel z pokoje.

"Mám tě ráda..... Aidne." zašeptala jsem tak tiše, že by mě neslyšel ani kdyby stál pořád v místnosti.

*

"Mám tě ráda, Aidne." opakuji pořád dokola, se slzami v očích  a kolébám se na posteli. Jsem zpět v Aikově domě a je mi, jako bych se měla co nevidět zhroutit.Už nikdy neuvidím jeho smějící se zelené oči, nezaslechnu jeho smích, který patří jen mě a mým vtipům, neucítím jeho obětí, ani si už nevyslechnu zážitky z jeho cest. Nikdy nespatřím náš plážový domek.
"Aidne!" zakřičím bolestivě a začnu vzlykat.
Dveře do pokoje se rozletí a v nich se objeví rozespalý Aik. Cítím, jak si sedá ke mě na postel a objímá mě. "Šššš...Lizzie, to bude dobrý. Všechno bude v pořádku." utěšuje mě. Ale nepomáhá to. Nic mi nemůže pomoct. Nikdy to nebude dobrý, bez Aidna už to nikdy nebude v pořádku.

První díl příběhu Vzpomínky, který jsem napsala. Doufám, že se zalíbí a necháte mi třeba nějaký komentář.. 

SK*