Memories [POZASTAVENO]

2.

Ani nevím, kdy jsem usnula. Ráno vstanu a chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde jsem. Převléknu se a potom zamířím do přízemí. Aika najdu v moderně zařízeném obývacím pokoji. Když zaslechne mé kroky, obrátí svůj pohled z televize na mě.
"Dobré ráno." pozdraví a věnuje mi starostlivý úsměv.
Nic neřeknu a posadím se do velkého křesla. Nedokážu vnímat, co hraje v televizi, tak jen mlčky sedím a nechám volně plynout myšlenky.

*

"Vidíš to? Takhle bude náš domek vypadat." ukáže Aiden na ručně malovaný obrázek ve své ruce.
Sedíme spolu v jedné z mnoha skrýší v našem domě, o kterém víme jen my dva. Vezmu si od něj obrázek. Zadívám se na malý dřevěný domek natřený tmavě hnědou barvou. Před domkem stojí malá pergola, pod kterou je stůl a místo k sezení.
"Je to nádhera." zašeptám a usměji se na něj.
Také se usměje a v očích mu tančí jiskřičky. Ztiší hlas, jako by nás mohl někdo odposlouchávat. "Už je to skoro hotové, Lizzie. Už stačí jen dodělat střechu a vybavit dům nábytkem. A pak...."
"A pak se konečně odstěhujeme z tohohle vězení." dopovím místo něj.
Přikývne a znovu se zadívá na obrázek mezi námi. Už jen střecha a nábytek, opakuji si v hlavě pořád dokola. To přece nemůže trvat dlouho. Už brzy se odtud dostaneme.

Na chvíli zavřu oči, abych si to představila, ale když je znovu otevřu, tak už nesedím ve skrýši s Aidnem.

Rozhlédnu se kolem sebe. Všude je krev. Zahlédnu zpod převráceného auta tátovu ruku, mámino tělo, od kterého je oddělena hlava a kousek dál.... Ne! Srdce se mi zastaví. Jdu blíž a modlím se ke všem bohům: Prosím ať to není on. Ať to není...

"Aidne!" zakřičím a rozběhnu se k tělu. "Aidne, vstaň. Prosím vstaň." z hrdla se mi dere vzlyk. Prohlédnu jestli mu nechybí žádná část těla. Všechno je jak má být.
"Aidne, nesmíš umřít. Nesmíš mě tu nechat. Aidne prosím. Prosím!" skoro křičím, ale Aiden se ani nepohne. Zkouším masáž srdce, ale nepomáhá to. "Aidne! Neopouštěj mě! Prosím, Aidne, neopouštěj mě. Aidne, prosím. Co náš domek? Co naše cestování po světě? Nemůžeš... Nesmíš..." hlas se mi zlomí.
Něčí paže mě zvednou ze země, i když se bráním jsou silnější než já. "Slečno, je mrtvý, už mu nemůžete pomoci. Slečno, vnímáte mě? Jaké je vaše jméno?"

Ale já neodpovím, nemůžu. Nic nevnímám, nic až na Aidna. Nadechnu se a z plných plic zakřičím jeho jméno.

*

"Aidne!" s výkřikem otevřu a oči a uvědomím si, že se mi to zdálo. Ocitnu se zpět u Aika v obýváku. Aik už u mě zase sedí a snaží se mě utišit. Nerozumím tomu, co říká a ani rozumět nechci. Žádné jeho řeči o tom, že všechno bude v pořádku mě nezajímají. Tohle přece nemůže být v pořádku!
Vstanu a vyběhnu do svého pokoje. Nedokážu na to nemyslet. Kdykoliv zavřu oči, kdykoliv jen mrknu, ocitnu se zase na tom místě. Bylo to zdrcující.

Proč to muselo potkat zrovna Aidna? Proč mi ho to vytrhlo ze života? Proč mi ho ukradli?

I když nevydávám žádný zvuk, vzlykám.

Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem myslet, mohla jsem jen sedět a brečet.

Ahoj:) Další část příběhu je tady. 

Budu ráda za každé přečtení a třeba i nějaký ten komentář, jak se vám příběh zatím líbí.)
SK*