Memories [POZASTAVENO]

4.

"Vstávej, Lizzie." uslyším Aikův hlas.

Posadím se ve své posteli a zamžourám na něj. Stojí u mé postele s hrnkem v ruce. Podá mi ho.

"Musím jít do práce, zvládneš to tady sama?" starostlivě si mě prohlíží.

Kývnu a napiji se tekutiny v hrnku. V puse se mi rozlije chuť karamelového Lateé.

Aik se na mě ještě chvíli dívá, ale nakonec kývne a vyjde z mého pokoje. Když odejde, převleču se do černých džínsů a tmavě fialového trika s tříčtvrtečním rukávem a bez potisku. Dlouhé, kaštanové vlasy si učešu, ale nechám je rozpuštěné. Zamířím do kuchyně a hledám něco na snídani. Nic k jídlu sice nenajdu, ale najdu peníze, tak se rozhodnu, že se pokusím najít nějaký obchod.

Po cestě domů z malého obchůdku, který jsem našla asi kilometr od Aikova domu, musím někde špatně zabočit a ztratím se.

Zahnu za roh a než se stihnu rozhlédnout, sedím na zemi.

"Promiň, promiň. Jsi v pohodě? Já tě neviděl." ozve se neznámý hlas a jeho majitel ke mě natáhne ruku.

Zvednu k němu hlavu a střetnu se pohledem s oříškovýma očima olemované hustými černými řasami, které jsou snad ještě delší než mám já. To přeci není fér. Chlapec s hnědýma a poněkud rozcuchanýma vlasama se na mě starostlivě zadívá.

"Koukám, že se ti z tý země asi moc nechce." zasměje se a vytrhne mě tak z mého transu.

Chopím se natažené ruky a on mi pomůže vstát. Stojím naproti němu a stále od něj nemůžu odtrhnout pohled.

"Vážně jsi v pořádku? Prosím tě, řekni mi, že ses nebouchla do hlavy?"

Zamrkám a zavrtím hlavou abych se vzpamatovala. "Jsem v pohodě. Děkuji." odpovím.

Zadívá se na mě a pak se usměje a mě se z toho úsměvu podlamují kolena. Možná jsem se přece jen bouchla do hlavy.

"Tebe neznám. Jsi odtud?" zeptá se a z jeho pohledu jde poznat, že si mě snaží vybavit, ale marně.

Kývnu a přeruším tak jeho marný pokus mě zařadit.

"Samuel Reed, ale přátelé mi říkají Same." představí se.

"Ehm.. Lizzie Smithová." řeknu mu své jméno a potřesu si s jeho nabízenou rukou.

Za mými zády se ozvou další chlapecké hlasy volající Samovo jméno.

"Musím už jít, ale ještě se uvidíme." mrkne na mě a zmizí za rohem.

No bezva. Jsem zase sama a ani jsem se nezeptala na cestu, takže jsem i ztracená. Kéž by tu byl Aiden. Aiden! Zabolí mě u srdce a já musím zatnout zuby, abych se nerozbrečela. Nevím, jak to bez něj zvládnu. Sáhnu si ke krku a nahmatám řetízek, který jsem od něj dostala. Jeho dotek mě uklidňuje, i když ne moc.

Nadechnu se a vydám se vstříc pokračování v pátrání po cestě 'domu'. Nakonec ji nějakým zázrakem najdu.

---

"Jak ses měla?" zeptá se Aik, který vstoupí do kuchyně.

"Mohlo bejt hůř." odpovím a dál se věnuji svému chlebu, který si mažu máslem. Aik kývne a odejde, aby se mohl převléct z obleku do něčeho na doma. Vezmu si svůj chléb a vytratím se do pokoje, abych si nemusela s Aikem povídat. Lehnu si do své postele a po chvíli se mi podaří usnout.

*

"Vidíš to? Padá hvězda. Rychle! Přej si něco." řekne Aiden a ukáže mi padající hvězdu.

Sedíme na střeše, na kterou jsme lezli každý večer z Aidnova pokoje skrz jeho střešní okno.

"A opravdu to funguje?" zeptám se ho nevěřícně, ale zavřu oči a něco si přeji.

"Samozřejmě, že to funguje." usměje se Aiden a taky zavře oči.

"Co sis přál, Aidne?" zeptám se když oči otevře.

Aiden se na chvíli zamyslí, ale nakonec odpoví. "Aby se nám splnil náš sen."

"Já jsem si to přála taky, Aidne. Splní se nám to?"

"Jednou určitě jo. Jednou z tohohle vězení odejdeme." odpoví a dál pozoruje hvězdy.

"Už se nemůžu dočkat."

Aiden se usměje. "Já vím." zašeptá a obejme mě. Cítím, že v jeho náruči jsem v bezpečí. Ale na jak dlouho?

*

Otevřu oči a podívám se na hodiny. Je deset večer. Zmeškala jsem večeři. Zvednu se a převleču se do pyžama. Na stolku si všimnu tácu s palačinkami se šlehačkou a zakručí mi z toho v břiše. Pustím se do jídla a sním všechno do posledního kousíčku. Odnesu nádobí do kuchyně a zase se vrátím do pokoje. Chvíli jen stojím, zády opřená o zavřené dveře a rozhlížím se po pokoji. Zalétnu pohledem ke svému kufru, ze kterého čouhá malá dřevěná krabička. Dojdu blíž a vezmu si ji na postel. Nadechnu se a odklopím víko. Uvnitř jsou fotografie mě a Aidna, fotografie z Aidnových cest, a také obrázek našeho plážového domku. Vytáhnu jednu fotografii, na které se s Aidnem šklebíme do foťáku a obrázek. Zbytek fotografií nechám v krabičce a zaklapnu zase víkem. Schovám krabičku pod postel a fotografii s obrázkem nalepím vedle sebe na zeď. Lehnu si a prohlížím si náš domek. Neuvědomím si že pláču, dokud mi slzy nestečou do pusy. Utřu si je, ale nepomáhá to. Tečou další a další a za malou chvíli už vzlykám do polštáře. Proč si mě opustil, Aidne?  

Je tady další část mého příběhu. Doufám, že se stále líbí. :) Děkuji za všechny hlasy, komentáře a přečtení, moc si toho vážím. <3
Tuto část bych ráda věnovala své kamarádce, která se další části nemohla dočkat. Tak ses dočkala, Blani. :)

*SK*