Memories [POZASTAVENO]

3.

Aik vstoupí do mého pokoje a najde mě sedící ve skříni.
"Co tady děláš, Lizzie?" zeptá se milým hlasem.
Neodpovím. Nedokážu ze sebe dostat ani hlásku. Jen tedy pokrčím rameny a on pokračuje: "Nemáš hlad?"
Zavrtím hlavou. Ve skutečnosti jsem hlad měla, ale nedokázala bych v sobě nic udržet.
Když Aik uvidí že ze mě nic nedostane, nechá mě o samotě.

*

"Co hledáš v té skříni?" zeptal se tehdy dvanáctiletý Aiden se smíchem v hlase, stojící za dveřmi skříně.
Dveře ze dřeva z jabloně se otevřely a já vzhlédla k jeho usmívajícímu se obličeji. Skříň byla velmi prostorná, takže když si vlezl dovnitř za mnou, zbylo kolem nás ještě spousta místa.
"Schovávám se," zašeptala jsem a přitáhla si nohy pod bradu, kterou jsem si opřela o kolena.
"Před čím, Lizzie?" zeptal se také šeptem.
Zvenčí se ozvaly kroky a zvuk otevírajících se dveří do pokoje. Položila jsem si ukazováček na rty a naznačila tak Aidnovi, aby byl potichu. Přikývl.
"Elizabeth, je tu teta Clara. Přivezla ti nějaké vitaminy." Nedostatek nábytku v místnosti napomáhal tomu, že každý zvuk měl ozvěnu a jinak tomu nebylo ani s matčiným hlasem.
Přitiskla jsem si nohy ještě blíž k tělu a zavřela oči. Teta Clara nebyla ve skutečnosti žádná teta a vitaminy nebyly vitaminy.
Vrzající zvuk a poté bouchnutí naznačilo, že matka z místnosti odešla. Otevřela jsem oči a podívala se na Aidna, který na mě smutně hleděl. Vzpomněla jsem si na jeho otázku a odpověděla mu, ještě stále šeptem: "Před netvory."

*

Zaženu vzpomínku a vylezu ze skříně. Navštívím koupelnu.
Po dlouhém sprchování si obléknu tmavomodré pyžamo a zalezu si do postele. Z nějakého důvodu však nemohu usnout, tak vylezu a potichu se vykradu ven na verandu. Posadím se na houpací sedačku a zadívám se na hvězdy. Z pozorování oblohy se mi vybaví další bolestná vzpomínka.

*

"Vydíš ty hvězdy?" zeptal se jednou Aiden. "Kdyby se mi něco stalo, stačí, aby ses podívala na noční oblohu a vzpomněla si na mě, pozoroval bych tě odtamtud."
Tím mě vyděsil. "Ale tobě se nic nestane, Aidne! Že ne? Nenechal bys mě tady?"
Aiden se usmál na nebe. "Nikdy tě neopustím, Lizzie. Zůstanu s tebou."
"Navždycky?" zeptala jsem se s pohledem upřeným na hvězdnou oblohu.
"Navždycky." zašeptal Aiden a objal mě.

*

"Proč si mě opustil, Aidne?" zašeptám směrem ke hvězdám, ale neodpoví mi.
Jak by taky mohly? Jsou to hvězdy.
Bez odpovědi tedy jen dál sedím a pozoruji zářící oblohu.

Zdravím,
další kapitola mého příběhu je tady. Děkuji všem za přečtení, krásné komentáře a sem tam nějaké ty hlasy. Moc si toho vážím.. 😊😘