Memories [POZASTAVENO]

5.

*

"Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, milá Lizzie. Hodně štěstí, zdráví," ode dveří se ozývá Aidnův falešný zpěv. "Sfoukni svíčky a něco si přej!" Postaví přede mě dort se čtrnácti svíčkami. Zavřu oči a pak sfouknu všechny najednou. Aiden se na mě usmívá a podá mi krabičku převázanou mašlí.
"Všechno nejlepší, sestřičko."
Vezmu si od něj dárek a otevřu ho. Uvnitř leží náramek z černé kůže s nebesky modrými kameny.
"Páni," zašeptám a vrhnu se Aidnovi do náruče.
"Podívej, mám stejný," ukáže mi svůj, naprosto totožný až na barvu kamenů. On je má krvavě rudé. "Spolu a navždycky," zašeptá mi do ucha.
"Spolu a navždycky," napodobím ho a usměji se.

*

Vzbudím se a zjistím, že to byla jen další vzpomínka. Ještě se mi nechce z postele, tak se zachumlám do peřin  a snažím se znovu usnout, abych dohnala spánek, který jsem si v noci nedopřála příčinou nočních můr. Skoro se mi to podaří, když najednou do pokoje vstoupí Aik.
"Máš návštěvu."
Návštěvu? Koho? Obléknu se a seběhnu dolů ze schodů.
"Elizabeth, ahoj," ozve se ženský hlas od kuchyňského stolu.
"Nejsem Elisabeth!" odseknu a Emily Bakerová - sociální pracovnice - se na mě ublíženě podívá.
"Promiň, Lizzie. Nevěděla jsem, že ti to oslovení vadí," omluví se a já si uvědomím, že jsem byla příliš tvrdá. Nemohla to vědět.
"To nic," pronesu, teď už mírnějším tónem. "Co potřebujete?"
"Chtěla jsem vědět, jak se ti daří."
Teprve teď na ni pohlédnu. Je oblečená v kostýmku šedé barvy a vlasy má sčesané dozadu.
"Fajn," odpovím jednoslovně.
Emily chvíli mlčí a dívá se mi do očí. Nevydržím to a uhnu pohledem.
"Přinesla jsem ti pár věcí z vašeho domu," prolomí ticho a ukáže na na krabici na stole. "Jsou to nějaké tvé věci a také Aidnovy."
Vrhnu se ke stolu a otevřu víko papírové krabice. Uvnitř je spousta Aidnových obrázků - byl úžasný malíř - a také mé oblečení.
"Děkuju," zašeptám a po tváři mi steče slza. Emily jen kývne a dál nic neříká.
Vytáhnu Aidnovy výkresy na stůl a začnu se jimi probírat. Jsem na nich já, krajina, stromy, květiny a náš plážový domek z jiného úhlu pohledu než je ten, co mi visí v pokoji na zdi. Podívám se znovu do krabice a uvidím něco, čeho jsem si hned nevšimla - šňůrku s krvavě rudými kameny. Aidnův náramek!

*

"Kde jsi našel ty krásné kameny?" zeptala jsem se Aidna a ukazovala při tom na jeho i můj náramek. Seděli jsme na zahradě před naším domem a dělali si menší piknik.
"Na cestách po světe. Myslím, že v Indii," odpověděl mi s úsměvem.
"Jů, naprostá bomba!"
Aiden vyprsknul smíchy. "Jo, to jo."
"Nechám si ho až do smrti," řekla jsem mu.
"Já si ho nechám i po smrti."
"Ale jak, Aidne?
"Ty se o to postaráš," mrknul na mě a šibalsky se usmál. "Slíbíš mi něco?"
"Cokoliv, Aidne."
"Až umřu, zařídíš, aby mě s ním pohřbili? Abych ti mohl být vždy na blízku," zašeptal.
"To ti přísahám!" zašeptala jsem také.

*

"Ne," vydechnu. "Ne, ne, ne, ne, ne!"
Emily i Aik se na mě zmateně dívají. Já si jejich pohledů nevšímám a vyběhnu ven z domu. Rozběhnu se směrem, odkud mě sem Emily přivezla - ke hřbitovu.
Běžím už asi půl hodiny, když konečně zastavím u železné brány hřbitova. Otevřu dveře a znova se rozběhnu, dokud nestojím před Aidnovým hrobem. Nemá tu žádné květiny. To není fér! Rodiče jich mají spoustu.
Rozhlédnu se a můj pohled zachytí to, co jsem hledala - lopatu. Rozběhnu se k ní a popadnu ji ze stojanu. Potom se vrátím zpět k hrobu a začnu kopat.
"Promiň, Aidne. Já.. Nevěděla jsem, že..." hlas se mi zlomí. Po tvářích mi stékají horké slzy. Nadechnu se a začnu znovu mluvit. "Aidne, já to napravím. Vrátím ti ho, přísahala jsem."
Jsem tak zabraná do práce že si nevšimnu, že na hřbitov někdo vstoupil.
"Lizzie? Co tu děláš?"
Něčí paže mě zachytí a táhnou pryč, ale já se ze sevření vymaním a běžím zpět. Dám se znovu do kopání. Znovu mě někdo zachytí a otočí si mě čelem k sobě. Přede mnou stojí Sam - kluk, kterého jsem potkala včera.
"Lizzie, co to tu prosím tě vyvádíš?" zeptá se a nepřestává mě držet.
"Musí ho mít u sebe. Musím mu ho vrátit. Já...já...slíbila jsem mu to," vydám ze sebe a rozvzlykám se ještě víc.
"O čem to mluvíš, Lizzie? Podívej se na mě!" okřikne mě Sam a já ho poslechnu a podívám se mu do očí.
"Já mu to přísahala, Same," zašeptám. "Přísahala jsem mu, že ho nechám pohřbít s tím náramkem."
Dívá se na mě jako na blázna. Vůbec neví o čem mluvím a ani vědět nemůže. Jeho oči sklouznou pohledem k náramku, který držím v ruce a potom k náhrobnímu kameni mého bratra.
"Ach, Lizzie," řekne a strhne si mě do náruče. Upustím lopatu a obejmu ho kolem pasu. Brečím a Sam mě k sobě pevně tiskne. Hlavu mám přitisklou k jeho hrudi. Slyším, jak mu rychle tluče srdce. Nevím, jak dlouho takhle stojíme. Po chvíli se ode mě Sam odtáhne a vezme můj obličej do dlaní.
"Neplač, Lizzie," utěšuje mě a stírá mi slzy, ale nepomáhá to. Vytékají další a další a nejdou zastavit.
"Musím to splnit," řeknu a dívám se mu upřeně do očí. "Prosím," dodám a on přikývne.