Život v Zóně

Přítel

Chvíli jsem přemýšlela, co říct. Upřímně se mi to ale dost hodilo, nechtěla jsem zůstat sama, neuměla jsem to. Váhala jsem, jestli se vrátit tak snadno. Ale proč, proč bych nešla? Usmála jsem se taky a pomalým krokem vykročila za Dimitrijem. ,,Děkuju, že tohle pro mě děláš." řekla jsem, aby řeč nestála. Podívala jsem se na něj a pokusila jsem se navázat oční kontakt. Povedlo se. Ve stejný moment se podíval i on na mě a znovu se usmál. ,,Vždyť ty mi to vrátíš, nějak..." zalaškoval. V tu chvíli jsem nevěděla, jak na to zareagovat, jestli to myslí vážně, nebo si dělá srandu. Nerozvážně jsem natočila hlavu od něj, ale udržovala jsem oční kontakt. Přestal se usmívat a sklopil hlavu. Červenal se. Teď, ano teď, byl ten správný okamžik na to poukázat. Ušklíbla jsem se a postrčila jsem jej loktem. ,,Červenáš se!" ,,To není pravda." lehce si sáhl na tváře a zrudl ještě víc. Nebála jsem se ho na to upozornit, byl teď můj nejlepší kamarád. Můj jedinej kamarád. Ale hlavně, byl moje šance na přežití. Myslím, že jsem mu to nikdy neřekla, ale bez něj bych byla v Zóně úplně ztracená. Už po pár dnech jsem zjistila, že na to prostě nemám. Nikdy mi lidi nechyběli tak, jako před pár dny. ,,Hej." přerušil moje myšlenkové pochody. ,,Někdo by měl odstranit těla z blízkosti lodi. Přijdou si pro ně pseudopsi, nepotřebujeme je mít tak blízko za prdelí." Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tolik mrtvých těl. Cítila jsem vinu, a to oprávněně. Nikoho jsem sice dneska nezabila, ale vlastně se to stalo kvůli mně. ,,Uděláme to?" zeptala jsem se s velkou nechutí. ,,My? Ne. Máme na práci důležitější věci. Když to nikoho nenapadne do večera, postaráme se o to." odpověděl Dimitrij odmítavě a ukázal směrem na loď. ,,Musím tě za někým vzít, překvapuje mě, že jsi tak dlouho v Zóně, a zatím jsi tam nebyla." zamyslel se. ,,Jak dlouho jsi vlastně v Zóně?" ,, Chvíli už to bude." odsekla jsem. Doufala jsem, že pozná, že se o tom nechci nijak víc bavit. Možná to poznal, každopádně pokračoval s výslechem. Když nad tím přemýšlím, možná se jen nenechal odradit a zvědavost vyhrála. ,,Cos dělala předtím?" ,,Hm..." podívala jsem se do země a sledovala svoje kanady. Každý krok. Stébla trávy se ohýbala pod mou váhou, hlína pod mými podrážkami křupala. Kousla jsem se do tváře z vnitřní strany, jako pokaždé, když jsem nervní. ,,Co máš přesně na mysli?" řekla jsem, stále se dívajíc na svoje boty. ,,Cokoli. Práce, rodina, důvod, proč tu jsi.." hrklo ve mně. Důvod? Zabila jsem spoustu nevinných lidí, rukojmí, kteří umřít neměli. Nemuseli. V pár vteřinách jsem nadsadila svůj život nad životy jiných lidí. ,,Byla jsem studentka." odsekla jsem opět. Zvedla jsem hlavu a dívala se před sebe. Viděla jsem před očima všechna ta mrtvá těla. Ty lidi z banky, ty z dneška. Jenže ti byli určitě alespoň varováni, jako já. Určitě na ně nikdo doma nečekal. Což se o těch z banky říct nedalo. Dimitrij se na mě podíval takovým tím pohledem, který říkal, že moje odpověď byla více, než nedostatečná. Zhluboka jsem se nadechla, už téměř rozhodnutá mu všechno říct. ,,A co ty?" vyšlo ze mě překvapivě. Potěšila jsem sama sebe, nic jsem neprozradila. Podařilo se mi potlačit moje neuvěřitelně extrovertní já a alespoň na chvíli jsem změnila téma. Na něj. Vlastně jsem se zachovala tak, jak jsem si vždycky přála, se v těchto chvílích zachovat.  Byla jsem na sebe hrdá. Tedy jen do chvíle, než přišla odpověď. ,,Takže o tom vážně nechceš mluvit, v pořádku." změnil jednou krátkou poznámkou téma Dimitrij. Zbytek cesty byl v naprostém tichu.
Vešli jsme do baru na lodi. Seděli tam čtyři stalkeři. Když jsme vešli, rozhovory utichly. Až na jednoho samomluvu, který, už celkem podnapilý, svírající flašku vodky, pokřikoval něco, čemu nikdo nerozuměl, pravděpodobně ani on sám. Konečně jsme vypadli. Ne, že by mi jejich nenechavé pohledy vadily, odjakživa zastávám názor, že když,z se mají na co podívat, ať se koukají. A že je pořád lepší, když koukají, než když se nechce podívat vůbec nikdo. Ale v tenhle moment mi to nahánělo i strach. Kdyby chtěli.... Z baru jsme se vydali nahoru po docela nestabilně vypadajícím schodišti. Rozhlížela jsem se kolem, nevěděla jsem, kam jdeme, ale důvěřovala jsem Dimitrijovi. Vydali jsme se kratší chodbou vpřed, a potom nalevo. Vešli jsme do malé zaprděné místnůstky s jedním postarším obtloustlým pánem za dřevěným pultem, na kterém mu hořel malý kahan. Když nás viděl, okamžitě vyskočil ze své židličky a nadšeně se usmíval. Ustoupila jsem krok za Dimitrije a zvědavě jsem vykukovala zpoza jeho zad. Spíš jsem se tak kolíbala na špičkách, protože byl o dost vyšší, než já. ,,Kohopak mi to sem vedeš, Dimitriji?" snažil se si mě prohlédnout. Dimitrij mě chytil za předloktí a jako malé dítě mě vytlačil před sebe. Nekladla jsem odpor. Stejně jako malé dítě jsem se mu vysmekla a hodila na něj nenávistný pohled. Opřel mi ruku o rameno, asi abych věděla, že tam je, a že mi kryje záda. Alespoň mně to tak přišlo. Nejspíš čekal, že se sama představím, ale já mlčela a prohlížela si cizího muže. ,, Její jméno je Jess." řekl Dimitrij a lehce se mnou škubl. Nemohlo to být vidět, ale cítila jsem to. Zamračila jsem se a přemýšlela jsem, co mám říct nebo udělat. Chytla jsem se svého zápěstí a zaujala takovou tu rádoby stydlivou pózu. Vůbec jsem nechtěla, aby to tak vypadalo. Jen mi to v tu chvíli bylo pohodlné. ,,Jess? To je hezké jméno. Vítám tě tady! Dimitrijovi kamarádi jsou i mými kamarády!" prohlásil muž stále nadšeným tónem a podal mi ruku. Tímto gestem rozpustil takový ten pomyslný oblak nedůvěřivosti. Chytla jsem jeho ruku a chlapácky jsem si s ním potřásla. Teda - snažila jsem se. Ve skutečnosti to bylo jistě hrozně trapné, ale muž vypadal spokojeně. Zlehka se mi vysmekl a pokračoval v otázkách. ,,Co to bude?" opravdu mě potěšilo, že se přestal ptát na mě. Na jednu stranu to bylo divné a znepokojující, na tu druhou to bylo uklidňující. Dvě naprosto protichůdné emoce se ve mně něžně třískaly. ,,Přišli jsme tady pro Jess koupit pár věcí." odpověděl Dimitrij. Muž se vrátil za pult. Když k nám byl otočený zády, Dimitrij do mě lehce strčil loktem a zašeptal: ,,Říkej mu Hejkal. A neboj se. Je z tvé přítomnosti stejně nervózní, jako ty z té jeho." Kývla jsem na souhlas. ,,Potřeboval bych pro ní kalhoty Bundeswehr." Krátce se na mě podíval a sjel mě pohledem odshora dolů. ,,Nejspíš 1." ,,Radši dvojky, a pořádný pásek." odvětila jsem. ,, Není pohodlné, jak jsou mi jedničky krátké. Lezou mi z bot. A jsou mi sotva po kotník, mám prostě moc dlouhé nohy." ,,Tak dvojky." usmál se Dimitrij, prohlížejíc si moje nohy. ,,Potom bych chtěl klasickou bw bundu, a neprůstřelnou vestu. Dám ti za to Medúzu." Hejkal se zastavil zrovna, když mi vybral kalhoty. ,,Medúzu? Za tohle všechno?" ušklíbl se. Dimitrij stáhl ruku s artefaktem a odpověděl: ,,Nestačí ti, jak jsem ti posledně pomohl, sakra!?" hrál rozčilení. Vím, že ho hrál. Šlo to poznat. Hodně mírnil svoje reakce, očividně byli s Hejkalem velmi dobří přátelé. Hejkal se znovu ušklíbl a procedil mezi zuby: ,,To je naposled, Dimitriji." ,,To si nemyslím." podával Dimitrij Hejkalovi artefakt. ,,Ještě od tebe budeme potřebovat zbraň." ,,Jakou by sis přál?" zeptal se vlídně Hejkal, což bylo dost podivné, vzhledem k tomu, co mu před chvílí Dimitrij ztropil. ,,Nejlépe AK 74u. Tady pro slečnu." Hejkal přikývl. Dal zbraň na pult. Dimitrij po ní sáhl, a Hejkal ji v ten moment přitiskl ke stolu. ,,Nejdřív cenu, příteli." usmál se vítězoslavně. Dimitrij se zamyslel. ,,Teď toho u sebe nemám víc, Hejkale." Hejkal pokrčil rameny a chystal se schovat zbraň. Napadlo mě, že si s sebou pořád tahám artefakt, který jsem našla nedaleko garáží v Jantaru. Položila jsem ho na pult a usmála se. Hejkalovi se rozzářily oči. ,,Zlatá rybka!" zašeptal nadšeně. ,,Pro tentokrát beru." chňapl po artefaktu a schoval jej pod pult. Dimitrij se na něj zamračil, jakoby mě teď naprosto ošulil. Přemýšlela jsem, jestli něco říct, ale zbraň jsem potřebovala. Vzala jsem si ji a mlčela jsem, když nic nenamítal Dimitrij, určitě věděl, co dělá. ,,Tak mi zas jdem." řekl Dimitrij nabroušeně. ,,Hele, ještě bych od tebe něco...." nedořekl Hejkal, Dimitrij mu okamžitě skočil do řeči. ,,Ani to nezkoušej. Přijdu později." mračil se ze dveří a gestem mi ukázal, ať jej následuji. Krátce jsem se podívala na Hejkala, vzala si věci z pultu, a šla za Dimitrijem. Vrátili jsme se na pokoj, kde jsme spali, a Dimitrij mě pobídl, ať se převleču.  Bez řečí jsem si vzala na sebe nové věci. Překvapil mě fakt, že Dimitrij neměl zájem se podívat. Vnitřně mě to zamrzelo, ale dalo se to pochopit. ,,Co bude?" zeptala jsem se připravená vyrazit kamkoli. ,,Primárně se najíme." pořád zněl naštvaně. Nevěděla jsem, jestli se mám ptát na důvod, nebo radši mlčet. Ale jako vždycky jsem raději zvolila druhou možnost, a prostě jsem jen dělala, co mi řekl.