Život v Zóně

Kopi

Konečně jsme se vrátili dovnitř. Jako první jsem zaběhla pro svoji blůzu, byla mi příšerná zima. Oblékla jsem se a vrátila jsem se za kluky. Seděli v jednom pokoji na posteli, a ošetřovali Javelina. Chtělo to jenom obvaz a zalepit nos. Nakonec ani zlomený nebyl. Vstoupila jsem do místnosti. Pořádně jsem ani nevěděla, co říct. Co se v takových chvílích vůbec říká? Ani dnes bych to nevěděla. Bylo mi na jednu stranu opravdu trapně, že jsem nic neudělala. Nic. Jen jsem seděla a sledovala děj. ,,Tak.. co?" prolomila jsem po chvíli ledy. ,,Vypadá to, že je vážně neškodný." řekl Javelin. ,,Hm." založil ruce Dimitrij. ,,Co máš furt za problém!?" křikl Kopi. ,,Ten vůl mi kopl do G-36ky svou špinavou botou!"  odpověděl naštvaně Dimitrij. ,,Ta bota je 3x odolnější než ta G-36ka!" opáčil se zuřivě Kopi. ,,Anální holokaust." zničeho nic prohodil Dimitrij. ,,Tvoje prdel pozná středověk!" stoupl si naštváním Kopi. ,, Příště řekni že mě do ní chceš kopnout, radši ji položím na zem." ,,Však jasný. Klid." usmál se nakonec Kopi. ,,Skončili jste, pánové?" smála jsem se v pozadí. ,,Co s ním teda bude? A se mnou?" zeptala jsem se. Na to všichni najednou zase zvážněli. ,,Jess... Sedni si. Vezmi si tuhle konzervu, a najez se. Promluvíme si." nasucho jsem polkla. Neříká se tohle, když se někdo s někým rozchází? Co to asi znamená v tomhle případě. Pomalu a nervózně jsem se posadila na postel. Vzala jsem otevřenou konzervu a darovanou vidličkou jsem se do ní pustila. Konečně jídlo. Bylo ticho a chlapci si vyměňovali vážné pohledy. ,, Takže..?" zeptala jsem se. ,,Jess," řekl Javelin, ,,my.. rádi bychom ti pomohli, ale podívej, kolik lidí jenom kvůli tobě dneska umřelo, je mi líto, ale...." do řeči mu skočil Dimitrij. ,,Tak moment. Na tomhle jsme se ale nedohodli." ,,Má pravdu, co to říkáš?" přidal se Kopi. ,,Nevidíte to? Nic neumí, bude jenom na obtíž." zakroutil Javelin hlavou. Nic jsem neříkala, vždyť měl vlastně pravdu. ,,Takže ji jen tak pustíme zase do Zóny? Bez ničeho? Podívej se na ni, co asi zmůže?" rozčiloval se Dimitrij. ,,Hej. Všichni tady jsme sami za sebe, neříkám, že se sem nemůže vrátit, může sem kdokoli. Ale nebudeme se o ni starat. Máme svých problémů dost, ať se stará sama." odfrkl Javelin. Všichni zmlkli. Opět měl pravdu. Byla bych jenom přítěž. ,,On.. Kopi to má vlastně stejné, ne.." prohodila jsem, ani, nebylo ticho. ,,Vlastně ne. Ten má na tohle výcvik. Dozvěděli jsme se, že byl u Specnaz. Má dostatečný výcvik, a bude nám hodně užitečný." odpověděl Javelin. Tohle nebylo fér. Vážně ne. Naštvala jsem se. ,,Fajn." Zvedla jsem se a položila dojezenou konzervu na postel. ,,Díky za všechno." otočila jsem se na Dimitrije a odcházela jsem pryč. Cítila jsem strašný vztek, smutek, a bezmoc. Slíbili mi minimálně tu zbraň. Co teď?  Zamračeně jsem odcházela z lodi. Najednou jsem za sebou uslyšela kroky. Instinktivně jsem sáhla po noži, byl to Dimitrij. ,,Počkej." křikl. Zastavila jsem se a čekala jsem, až doběhne. ,,No, tak tohle jsem vážně nečekala." vzdychla jsem si. ,,Nejseš v tom sama, Jess. Slíbil jsem ti zbraň. Pojď se mnou, někam tě vezmu. A potom ti ukážu, jak to tu chodí. Udělám z tebe oficiálně Stalkera." usmál se na mě.