Sama s duchy

V lese

Jdu po louce, zapadám po kolena do sněhu a pozoruji západ slunce. V duchu si říkám: ,,Slunce... Je snad to jediné co mě neopustí." Na chvilku se zastavím a zapřemýšlím proč mě nikdo nemá rád.

Natolik dlouho jsem se zapřemýšlela, až slunce zapadlo úplně. Tak se probudím z myšlenek a jdu do lesa. Ano... Je to blbost tam chodit takhle sama večer, ale co by se asi mohlo stát? Že by duch? Duchové přece nejsou, ne?

Chvilku jdu, ale podlomí se mi nohy. Vyjeknu bolestí, když dopadnu na ostnatý drát a poškrábám se o něj. Zkouším vstát, ale nejde to... Něco mě drží při zemi. Že by duchové přeci jen byli? Ne. Teď jsem si všimla, že jsem se zamotala do pár ostružin.

Uf... Ale ne! Někdo tam jde! Vysoká postava v černém. Začínám mít strach... Velký strach... Černá postava se ke mně přibližuje. Nepoznám, jestli je to žena nebo muž. Je kousek odemě... Bojím se.

Co se stane Zuzce?