Sama s duchy

Že by přeci jen?

Oči mi málem vypadly z důlku. Všude kolem byla jen mlha a stíny. Bílé stíny. Rozhodla jsem se nenápadně jít domů.

Došla jsem tam, ale ne moc na dlouho. Šla jsem hned za mámou. Nebyla tam, kde by byla. Byla... Mrtvá. Oběsila se. Pokud je to kvůli mně, tak si to budu vyčítat snad celý život. Vykřikla jsem a puklo mi srdce žalem.

Už jsem neměla nikoho. Kromě Simony... Svojí jediné kamarádky. Nejlepší kamarádky. Doufám, že alespoň jí se nic nestalo. Měla přijet zítra.

Nemohla jsem se na mámu jen takhle dívat. Musela jsem jít pryč. Svalila jsem se na postel a přemýšlela kam půjdu. Nevěděla jsem to. Vůbec ne. Šla jsem do své skříně a vytáhla pár kusů oblečení. Strčila je do igelitové tašky a vyrazila pryč. Naposledy jsem se podívala na svojí mamku, rozbrečela jsem se a utekla.