Co znamená polibek

Pravá Pařížanka

,,Děláš si randu?!"  zapištěla Tamara. ,,Ne! A už za dva týdny!" měla jsem takovou radost. Za dva týdny pojedu do podzimní romantické Paříže. Jo sice jedu na výměnný pobyt, ale učitel mi řekl, že je povinný pouze jeden týden a zbylé dva týdny si můžu užít podle svého. Určitě nemám v plánu chodit zbytečně do školy.

Bože, já se táááááááák těším. O Paříži sním celý život. Když jsem byla malá, snila jsem, že budu módní návrhářka. Pak jsem si vzala do hlavy, že správná módní návrhářka musí navštívit Paříž. Řekla jsem to mamce, a ta mi slíbila, že když se naučím francouzsky, vezme mě v patnácti do Paříže. Bylo mi sedm, 8 let do výletu. Každý rok jsem počítala. Když zbývalo už jen 6 let, matka zemřela na rakovinu plic. Hodně kouřila, byla jsem malá, a neměla z toho rozum, teď bych jí domluvila. Skončila jsem v děcáku. Tátu jsem neměla. No, spíš jsme s mamkou nevěděly , který to byl. Máma mě měla v 16 letech. Jo, tak poznáte správnou matku. Má dítě v 16, nezná otce svého dítěte a pak si klidně umře na rakovinu z hulení. A i přes tohle všechno jsem svou matku milovala.

Nicméně, můj sen o módním návrhářství se opravdu splnil, nastoupila jsem na institut módní tvorby. Do Paříže jedu jako vybraná žačka za nejlepší projekt : Jiný stát, stejná planeta. Ó můj bože, já se tak moc těším.
.........................................................

Vzala jsem svůj fialový kufr, sportovní tašku a batoh.,, Dávej na sebe pozor kotě. " řekl Greg. Znám se s ním  3 měsíce 3 týdny 7 hodin a pár minut a chodím s ním 3 měsíce 2 týdny 5 hodin a pár minut. Objemul mne a chtěl mi dát pusu, odvrátila jsem se. Byla to chyba.

 Stalo se to po jednom večírku a mě ujel autobus. Všiml si mě jak stepuju před klubem, no a nakonec jsem skončila s ním v posteli. Byla jsem strašně opilá a kdybych se vedle něj neprobudila, nikdy bych to nikomu nevěřila.
Spěšně objímám Tamaru a už utíkám do velké budovy.
......................................................

Cesta letadlem je celkem v pohodě. Vzala jsem si sluneční brýle, nasadila si baret a okolo krku si obmotala šátek. Jo, jako pravá Pařížanka. Z batohu jsem si vyndala štos papírů.  Letuška nám řekla, aby jsme se připoutali, že budeme přistávat.

Vystoupila jsem z letadla a uviděla jsem auto. Před ním stál kluk, mohlo mu být tak 16. Držel ceduli a na ní bylo napsáno: Abigail Strong, Institut módní tvorby. Zamávala jsem na něj. Hned si mě všimnul. Protlačila jsem se po schůdkách a hned jsem se mu představila. Jmenuje se Nicolas. Je krásnej. Má černé vlasy učesané na stranu. Krásné zelené oči má orámované nesmírně hustými řasami.

 ,,Takže, dostala jsi moje papíry?" podíval se na mě při řízení. Udivilo mě, že může řídit.

,,Kolik ti je?"

,,18" co? vždyť vypadá tak na 16 nebo 15. Jeho oči přímo hrály dětskými jiskřičkami. Strašně se mi líbil jeho francouzský přízvuk. TO-JSEM-MILOVALA. ,,Papíry jsem dostala, ale nedostala jsem kde budu bydlet."

,,To je zvláštní, přísahal bych, že mi ředitelka řekla, že ti to poslala. Hele, tak jestli chceš, já tě dneska nechám přespat u nás a zítra to zajdeme vyřešit, teď už ve škole nikdo nebude." a jo, kolik vlastně je? Mám u něj přespat? Nebude to vypadat divně? Nemám jít radši na nějakej penzion? Hlavou se mi honily otázky a já horlivě přemýšlela nad odpověďmi. ,,Jo!" řekla jsem tak rychle až mě to samotnou zaskočilo. Ani nevím, proč jsem řekla zrovna tohle.

Dojeli jsme k němu domů a cestou dořešili nějaké věci okolo školy. Otevřel mi dveře od auta  a pomohl s kufry, prostě Pařížané.

,,Dáš si něco? Kafe? Vodu? Džus? Čaj? Mlýko?" ptal se mě a prohraboval ledničku. ,,Tak kafe prosím" řekla jsem. Za chvíli ho přede mě položil. ,,Co to děláš?" zeptal se mně Nicolas. Vzal mi papír s módním návrhem. Viděla jsem jak mu oči jezdí po papíru. ,,Aby, to je úžasný..." Velmi stydlivě jsem se usmála a sklopila hlavu. Když jsem se na něj znovu podívala, koukal na mě. Tak zvláštně si mě prohlížel. Podívala jsem se mu do očí a pozorovaly ty dětské jiskřičky. Dalo mi to hodně práce, ale odtrhla jsem oči a zeptala se: ,,Kde jsou vaši?" zmateně se na mě koukal, jako kdybych se ho zeptala na nějakou složitou otázku. ,,Přijedou za hodinu." nevěděla jsem co mám říct, ale nechtěla jsem se znova ztratit v jeho očích. ,,Kde budu spát?"

,,No... já si lehnu na gauč a ty budeš spát u mně v pokoji." zase ta ochota, to gentlemanství.

,,To je dobrý, já... klidně si lehnu na gauč." řekla jsem a podívala jsem se na něj. Usmál se ,,Ne, nelehneš." musela jsem se zasmát. ,,Jo, ještě něco, koupelna?" sladce jsem se usmála. ,,Druhý dveře vlevo." řekl, vzal hrnečky a šel je umýt. Z kufru jsem si vyndala hygienickou taštičku a šla do koupelny.

Zavřela jsem dveře a sundala si kalhoty a  triko. Chtěla jsem si rozepnout podprsenku, ale vtom se otevřely dveře. Stál  v nich Nicolas. Zrudnul a koukal na mne zase tím zvláštním způsobem. Rychle jsem si oblékla tričko. ,,Pro...Promiň." vykoktal a zavřel dveře.

................................................................................................................................................................

Vešla jsem do jeho pokoje, byl čistý, na 18tiletého kluka až moc čistý. V rohu měl kytaru. Pak bylo okno, postel, skříň, knihovna, stůl. Pokoj nebyl velký, ale nádherný. Na stole byly papíry, podívala jsem se na ně. Byly to papíry, na kterých...na kterých byly napsané texty a akordy písní, jeho písní. Vzala jsem si kytaru, sedla si na postel a začala hrát akordy a zpívat. Bylo to nádherné, nevím proč, ale vzala jsem papír a strčila si ho da tašky. Lehla jsem si a ... otevřely se dveře, v nich stál Nicolas ,,Jen mě napadlo, jestli bys... jestli bys zítra po škole nechtěla jít třeba... na Eiffelovku, nebo tak..." podrbal se na zátylku a rozpačitě se usmál. ,,Ale jo." řekla jsem a dodala ,,Dobrou noc, Nicolasi."

,,Dobrou noc, Abigail"

...................................................................................................................................................................

Hned po škole jsme vyrazili. ,,Tak na Eiffelovku ?" zeptal se mě Nicolas. ,,Jasně!" byla jsem naprosto šťastná, Paříž byla nádherná, všude romantické terásky a parky. Luxusní obchody a milí lidé.

Pohled z té obrovské věže v Paříži  jsem si představovala od dětství a teď jsem tady. Nicolas mi splnil sen. Kochala jsem se tím pohledem a v tu chvíli mě Nicolas objal kolem pasu. Otočila jsem se na něj. Až teď jsem si všimla o kolik je vyšší. Vzala jsem ho za lem kabátu a přitáhla si ho k sobě a spojila jsem naše rty. Francouzský polibek v Paříži s tím nejfrancouztějším klukem pod sluncem. A ptám se, je něco romantičtějšího, než polibek při západu slunce na Eiffelově věži? Uslyšela jsem potlesk. Mozek chtěl vědět co se děje, ale srdce chtělo dál líbat Nicolase. Nicolas se ale odtrhl a tím mi usnadnil práci.  Lidi okolo nás tleskali, tleskali našemu polibku...