Is He The One? [CZ]

•10• Šampónek

You know what I came to do...
Naservírovat vám novou kapitolku 🙌

Už se vám stalo, že jste na Messengeru našli takové ty filtrované zprávy? Mně se to stalo dnes ráno. Vzbudila jsem se brzo a nudila jsem se, tak jsem prozkoumávala neprozkoumané a našla tady tu sekci zpráv.

George Fletcher: Co musi chlap udelat, aby sis ho v te hospode vsimla?

George Fletcher: No jo, koukam ze slecna stejne nafoukana tu jako i tam.. Pro ni asi jen tak more, sampicko a krasni frajirci jsou nobl vid… Tvoje skoda, beztak ani s tim svym samponkem nevis co je byt vym*dana od poradnyho chlapa

V první chvíli jsem na ty dvě zprávy zůstala nevěřícně zírat, ale potom jsem se neudržela a propukla v záchvat smíchu.

Tony vedle mě, se vymrštil do sedu: "Co... Co je?" vyděšeně se rozhlížel kolem sebe.

"Pro… Pro... P… Promiň," vyrazila jsem ze sebe pracně. Aspoň jsem ho chlácholivě pohladila po rameni.

"Co se děje?" zeptal se mě, když se dostatečně vzpamatoval a rozkoukal.

Pořád ještě v záchvatu smíchu jsem zavrtěla hlavou a jenom mu podala telefon.

Tony chvíli soustředěně četl…

"Co to, kurva…" mračil se na obrazovku. "Já a šampón?" rozčiloval se asi o sekundu později.

Pořád jsem se smála: "Já jsem zase nafrněná," pokrčila jsem rameny.

"Nafoukaná," opravil mě Tony vážně. Potom se na mě zadíval a začal se smát taky. "Co je to za debila, proboha?"

"Nevím."

Tony se přestal smát a podíval se na mě: "Vážně vypadám jako šampónek?"

Protočila jsem oči, spíš sama pro sebe jsem si zavrtěla hlavou, zvedla se a vydala se do koupelny, nachystat se do školy.

•••

"Hele, Dylane, vypadám jako šampónek?" slyšela jsem Tonyho jak se ptá bráchy, když jsem vyšla už nachystaná a oblečená z mého pokoje.

"Jako co?"

"Šampón. Metrosexuál. Prostě takovej ten týpek, co se o sebe moc stará," vysvětloval Tony.

"Ty? Moc se o sebe starat?" popadal se Dylan za břicho. "Vždyť ty ani nevíš co je to hřeben, kámo."

"No promiň," řekl Tony ublíženě a ukázal si na skoro holou hlavu. "Teď to snad nepotřebuju."

Teď jsem se zase prohýbala v zádech já: "Bože, Tony, už to přestaň řešit. Očividně to napsal nějaký zakomplexovaný idiot, který se mě bál oslovit normálně…"

"O čem je tady celou dobu řeč?" zajímal se brácha.

"Našla jsem na Messengeru jednu starou zprávu od nějakého blbečka." Chtěla jsem to zamést pod stůl, ale jelikož se Dylan tvářil velice zaujatě, s povzdechem jsem vytáhla telefon a zprávu mu přečetla.

Brácha na mě zůstal zaraženě zírat: "Co je to za debila?"

Tony se uchechtnul a já jsem pokrčila rameny: "Nevím, fotku tam nemá a to jméno mi ani není povědomé."

"A napsala jsi mu na to něco?"

Zavrtěla jsem hlavohu: "Chtěla jsem, ale nejde to. Buď si mě blokl, anebo smazal profil."

"Tak to asi nikdy nejzjistíme, kdo ti to psal," povzdechl si Dylan.

•••

Vyšla jsem ze školy s Tarou po boku. Nadávaly jsme na učitele, když jsem si všimla známé postavy stojící opodál.

"Takže už jsi se rozhodla?" kývla jsem hlavou směrem k Benjaminovi.

Tara se zastavila a zadržela mě, abych nešla dál a povzdychla si. "Ne, vůbec nevím. Dneska jdu s Bennym a zítra tady na mě bude čekat Ben."

"Oni o sobě ví?" zhrozila jsem se.

"Proboha, doufám, že ne. To by byl můj konec, Adelie."

"Tak se už, sakra, rozhodni," procedila jsem mezi zuby.

"To nejde. Já na to prostě potřebuju ten papír."

"Dej s tím pokoj. Stavím se dneska za Jasonem. Už mám totiž toho tvojeho vzlykání po krk."

"Ne, Adelie, nedělej to."

"Proč ne? Pomůže ti to. Když nejsi schopná to udělat ty, tak to udělám já," řekla jsem rozhodně. Pak jsem zamávala Benjaminovi a vydala se směrem k domovu. Tařiny zoufalé výkřiky jsem ignorovala.

•••

Stoupala jsem do schodů k našemu bytu a najednou se přede mnou vynořila Layla.

"Nazdár, Adelie," usmála se na mě.

"Ahoj. Jdeš za bráchou?" zajímala jsem se.

Layla přikývla.

"A Jason je doma?"

"Teď zrovna ne. Ješte je asi ve škole. Dnes má myslím do půl čtvrté."

"Tak to se tam stavím později. Pojď, teď tě pustím k nám."

"Co od něj potřebuješ?" ptala se mě "švagrová", když jsem odemykala dveře od bytu.

"Ále taková otravná zaležitost s Tarou. Nemůže si vybrat mezi bratry Carsonovými, tak jí chci trochu pomoct."

Layla přikývla: "Jasně, už chápu," smála se.

"Kdo mi to tu loupe perníček?" ozvalo se z obýváku.

"Dva metrosexuálové," zahulákala jsem směrem k Dylanovi.

Slyšela jsem Dylana jak se směje.

"O co tady jde?" zeptala se Layla se zdviženým obočím.

Nadechla jsem se k odpovědi, ale přerušil mě Tonyho hlas: "Hele, tohle ale není fér. Proč mi to děláš princezno?"

"Ty jsi tu taky?" podivila jsem se, když jsem vešla do obývacího pokoje.

"Ano a jsem velice rád, že jsi z toho tak moc nadšená, drahá," usmál se na mě Tony.

"Ale vždyť já jsem ráda. Akorát, kdybych věděla, že tu jsi, tak bych si odpustila ty metrosexuály."

"Protože se mě bojíš, že?" zahýbal Tony obočím a usmíval se jako by měl něco v plánu.

Ještě jsem ani nestihla začít přemýšlet co by to mohlo být, když se zvedl z křesla a hnal se ke mně.

Zapištěla jsem a utíkala pryč. Stejně mě chytil…