Is He The One? [CZ]

•20• Přeju vám to

•Dylan's PoV•

Pro: Tony
Jestli nechces prijit o kamarada, prijd dneska ve dve k nam… Adelie tady nebude.

Bylo 14:01 a u dveří se ozval zvonek. Vstal jsem z gauče a šel otevřít.

"Ahoj," řekl Tony, když jsem ho pustil dovnitř.

"Čau."

"Tak proč jsem tady?"

"Zajímalo by mě, jestli je pravda, to co jsi provedl Adelie?"

Tony se ušklíbl: "To ona se vyspala s jiným."

"Cože? S kým, proboha?" zhrozil jsem se. Tohle mi k mojí malé sestřičce nesedělo.

"S Paulem. A netvrď mi, že nic nevíš, Dyle. Nejsem blbej. Možná tak vypadám, ale fakt nejsem."

"No nevím, Tony. Řekla mi, že tady jenom přespal," bránil jsem ji, protože to tak bylo.

"A ty jsi jí věřil?"

"Představ si, že jo. Sakra. Promiň, tohle jsem vážně netušil," cítil jsem se provinile. A ještě hůř jsem se cítil, že jsem se omlouval za svoji sestru klukovi, kterého podvedla. "Takže ty jsi…?"

Tony zavrtěl hlavou: "Bylo to úplně jinak, než si Adelie myslí."

Podíval jsem se na hodinky: "Myslím, že máme času dost…" pobídl jsem ho.

Povzdychl si: "Tak dobře…"

•••

•Adelie's PoV•

Bylo to už měsíc od toho, co jsem naposledy viděla Tonyho. Měsíc plný naprosté prázdnoty a neuvěřitelného stesku. Stesku po člověku, který mě podvedl, i když tvrdil, že mě miloval. Vím, udělala jsem mu vlastně to samé, ale nic z toho by se nestalo, kdyby celou tu dobu co jsem ho podezírala, nezatloukal. Teď to tak trochu vypadalo, jako bych ho z něčeho vinila, ale to nebyla pravda. Akorát se ve mně bily emoce, bylo mi neuvěřitelně líto toho všeho, co se mezi náma stalo a Tony mi chyběl. Moc. Už měsíc jsem neměla šanci spatřit jeho obličej. Bylo by mi úplně jedno, kdyby se na mě mračil, udělala bych cokoliv proto, abych ho mohla vidět a ujistit se na vlastní oči, že je v pořádku.

Potom, co zjistil to o mně a Paulovi, přerušil školu a odjel neznámo kam. Dylan věděl kde je, ale nechtěl mi to říct, i když jsem ho otravovala skoro každý den. Zdálo se mi, že toho přede mnou tají víc. Poslední dobou si pořád něco šeptal s Laylou a když jsem se jich obou zeptala o co jde, rychle to zamluvili.

"Adelie, můžeme si promluvit?" strčil ke mně do pokoje hlavu Dylan.

"Až mi řekneš, kde je Tony," nafoukla jsem tváře.

Brácha si povzdychl: "Adelie, moc dobře víš, že ti to nemůžu říct. Tony by mě zabil."

"Kecáš. Nedozvěděl by se nic," řekla jsem naštvaně.

Poznala jsem na něm, že už začíná být zoufalý: "Adelie, prosím, nedělej mi to ještě těžší, než to pro mě je teď."

"A myslíš, že pro mě to není těžké?" vyjela jsem na něj. "Dokážeš si představit, jak moc mě to bolí?"

"Já vím, Adelie, vím že to nemáš lehké, ale prosím, buď tak hodná a neptej se mě pořád. Pochop prostě, že Tony si nepřeje, aby kdokoliv věděl, kde teď je."

"Jinými slovy, nepřeje si, abych já věděla kde je, protože už ho nezajímám," řekla jsem se sklopenou hlavou.

"To není pravda, proboha. Má…" Brácha se zastavil v půlce věty. Řekl něco co nechtěl. Něco, co jsem neměla vědět. Co Tony má a já o tom nemůžu vědět? Novou holku?

"Mohla bys už prosím jít? V obýváku čeká Layla s Jasonem. Chceme s váma něco probrat."

S povzdechem jsem se zvedla z postele a následovala Dylana do obývacího pokoje. Tam už se na gauči rozvaloval Jason a naproti němu v křesle seděla Layla a propichovala ho káravým pohledem.

"No díky bohu, že jsi tady. Už jsem myslel, že mě necháš samotnýho napospas těm vrkajícím hrdličkám," odfrkl si Jason, když mě uviděl vstoupit do místnosti.

"Taky nevíš o co jde?" zeptala jsem se ho, jako by tam brácha s Laylou nebyli a přistála jsem vedle něj na gauč.

"Nope, ani ň. Ségra je poslední dobou strášně moc tajemná."

"Hele, sedím přímo naproti," ohradila de Layla.

"Jo, už jsem měl tu čest si všimnout, sestřičko," zazubil se na ni Jason.

Rozesmála jsem se. Líbilo se mi jak se ti dva popichovali. Připomínali mi mě a Dylana. Dřív jsme byli taky takoví.

Dylan si odkašlal, aby na sebe upozornil. "Ehm, můžeme?" zeptal se nás.

Já jsem pokrčila rameny.

"Jak je libo," prohlásil Jason.

"Je nám jasný, že vám to asi bude připadat rychlý, uspěchaný, moc brzo…"

"Můžeš přejít k věci? Nemám celej den," upozornila jdem Dylana otráveně. Neměla jsem na nějaké jeho vykecávání náladu a navíc jsem Danovi slíbila, že mu pomůžu v Pubu.

Jason se vedle ně uchechtl.

"Zkrátka a jasně, já a Layla se chceme vzít," vypadlo najednou z Dylana.

Zůstala jsem na ně na oba zírat s otevřenou pusou.

"Ty seš v tom, ségra?" zeptal se Layly podezřívavě Jason.

"Ne, nejsem, Jasone. To je tak nepochopitelný, že se máme rádi a chceme to takhle dát najevo?"

"Jste mladí," namítl Jason. "V tomhle věku se většinou lidi berou, protože musí," pokrčil rameny.

"No tak my nemusíme, my chceme," řekla Layla ostře.

Celou dobu jsem na sobě cítila pohled. Věděla jsem, že je to Dylan.

Najednou se pohovka vedle mě prohla a ucítila jsem jemný stisk ruky na rameni.

"V pohodě, Adelie? Věděl jsem, že s tím máme ještě počkat," věnoval druhou část věty spíš Layle, než mně.

"Adelie," promluvil na mě znovu jemně Dylan.

"Jo, jsem v pohodě," vzpamatovala jsem se. "To, že mně to s Tonym nevyšlo, neznamená, že vy nemůžete být šťastní. Přeju vám to," pokusila jsem se usmát.

Dylan mě zmáčkl v pevném objetí: "Děkuju," zašeptal vděčně. "Mám tě rád, sestřičko."

"Já tebe taky," zamumlala jsem.