Is He The One? [CZ]

•21• Chybělo mi to...

„Adelie, nemusíš tam jít s náma. Víš to, že ano?" ujišťoval se už asi po sté táta. „Na výslechu jsi byla a právník říkal, že k soudu už nemusíš. Jde o tvé dobro, aby tě to zase třeba... nerozrušilo."

Utáhla jsem si culík a povzdychla si: „Tati, vím, že tam nemusím, ale chci u toho být."

„Chceš tam jen protože si myslíš, že tam potkáš Tonyho, ale nepotkáš. Nebude tam, psal mi to," ozval se Dylan ze svého pokoje.

Protočila jsem oči. „Ne, nechci tam, protože si myslím, že tam bude Tony. Jde přece o mě. Ten soud je kvůli mně."

„Ne, není, Adelie. Ten soud je kvůli tomu, že já a Tony jsme několikrát zbili toho idiota, za to, co se ti snažil udělat. Tudíž ty tam vůbec být nemusíš." Přišel za náma do kuchyně v kalhotech a košili. Sako držel v ruce.

Propíchla jsem ho pohledem: „Když tam jde o tebe a Tonyho, tak tam přece Tony musí být taky, ne?"

„Ne, nemusí. Vyslechli ho a nějak přes internet prej odpověděl na otázky právníka toho blbečka."

„Kravina. Kecáš," prskla jsem.

„Nekecám, proboha. Napsal mi to. Adelie, opravdu tam nebude," podíval se na mě vážně Dylan.

Asi chtěl, abych mu uvěřila a normálně bych mu asi věřila, ale v týhle situaci to prostě nešlo. Musela jsem tam jít a přesvědčit se na vlastní oči, že tam nepříjde. Kdyby se tam náhodou ukázal a já bych seděla doma, vyčítala bych si to navěky. Potřebovala jsem ho vidět. Potřebovala jsem to jako drogu. Potřebovala jsem mu všechno vysvětlit. Všechno si vyříkat.

Najednou se před mým obličejem objevil Dylův telefon. Zaostřila jsem na něj a v tu chvíli se všechny moje přání a očekávání proměnily v prach. Nebude tam, opravdu tam nebude. Dylan mi ukázal jejich konverzaci. Tony mu napsal, že nepřijede. Nechtěl vidět Martina, aby neměl nutkání mu zase vrazit a nechtěl se potkat se mnou.

Po tváři se mi spustila první slza.

„Vidíš, to je ten důvod, proč jsem ti to nechtěl ukazovat. Bylo mi jasný, že se rozbulíš," řekl káravě, ale přitáhl si mě do objetí. Zabořila jsem mu hlavu do hrudníku a pomalu, ale jistě mu máčela košili. Po nějaké chvíli jsem se od něj odtáhla. „Zůstanu doma," řekla jsem tiše.

Slyšela jsem, jak si táta oddychl. „Bude to tak lepší, zlatíčko," povzbudivě se na mě usmál.

Přikývla jsem, otočila jsem se a pomalu se šourala do svého pokoje. Chtěla jsem si lehnout, spát a nad ničím nepřemýšlet. Nechtěla jsem myslet na to, jak dopadne ten soud a už vůbec jsem nechtěla myslet na to, že Tony nestál o to mě vidět.

Když jsem přišla do pokoje, lehla jsem si do postele v šatech a zavřela oči. Tak moc jsem si přála usnout...

Xxx

Vzbudil mě zvonek u dveří. Rozlepila jsem oči, pomalu vstala a šla otevřít tomu bláznovi, co zvonil jako šílený.

Otevřela jsem dveře a stála přede mnou Tara.

„Co tady děláš?" zeptala jsem se jí ne zrovna taktně.

„Psal mi Dylan, že jsi nešla k soudu a že jsi na tom blbě. Chtěl po mně, abych tě zkontrolovala," uvedla mě do obrazu.

„Paráda," řekla jsem ironicky.

„Neksichti se, Přišla bych tak jako tak," prohlásila jakoby věděla, že myslím na to, že přišla, jenom protože musela. Pak se vecpala se dovnitř a zabouchla dveře.

Já jsem stála pořád na tom samém místě. Byla jsem jako praštěná něčím po hlavě.

„Takhle jsem akorát z kamarádské povinnosti trochu zanedbala školu." Vyrazila do kuchyně. Pohybovala se neuvěřitelně rychle. Nerozuměla jsem tomu, jak to dělala. Ne v téhle mé situaci.

Poprvé za tu dobu, co tu byla jsem projevila nějakou reakci, došourala jsem se za ní,abych na ni mohla vykulit oči. „Ty jsi za školou?"

Pokrčila rameny a dál si bezstarostně nalívala pití. „No a? Stejně tam dneska byla nuda. Skoro nic jsme nedělali. Akorát jsme poslouchali blbý kecy o maturitě," mávla rukou.

Nepřítomně jsem přikývla. Nechtěla jsem to poslouchat. Maturita už byla za dveřma a já jsem nic neuměla. Neměla jsem náladu na učení. Vždycky, když jsem se o to snažila, nedokázala jsem se soutředit.

„Dylan a tvůj táta budou asi brzo zpátky," začala zase mluvit Tara. Milovala jsem ji, ale v tuhle chvíli jsem měla chuť ji uškrtit, jenom abych ji umlčela. „Psal mi totiž, že na něco zrovna čekají, už ani nevím na co, ale že to jde rychle."

„Hm," přikývla jsem.

„Co je s tebou, proboha?" všimla si konečně Tara, že jsem úplně mimo.

„Víš, že brácha a Layla se budou brát?" vypadlo ze mě najednou. Ani nevím proč jsem jí to říkala. Asi jsem ji chtěla naštvat, aby byla aspoň na chvíli zticha.

„Jo, Dylan mi to říkal teď některý den, když jsme se potkali na chodbě. Je to milý, přeju jim to," usmála se na mě.

Nerozuměla jsem tomu, kdyby jí někdo tohle řekl před pár měsícema, zcvokla by se z toho. A teď se usmívala jako měsíček na hnoji.

„Proč z toho máš, sakra, radost?" rozčílila jsem se.

Pokrčila rameny. „Protože mám ráda Dylana. Jsem šťastná, že je s Laylou šťastný. Já jsem taky šťastná s Benem."

„Aspoň, že někdo je šťastný," povzdechla jsem si.

„Neboj, ty budeš za chvíli taky. O to se osobně postarám!" zasmála se Tara ďábelsky a roztočila v každé ruce slupky od banánů, které nechal brácha položené na kuchyňské lince. Když si uvědomila, co dělá, přestala, slupky hodila do koše a s vážným výrazem v tváři prohlásila. „Mimochodem, tvůj bratr je pěkné prase."

Ten její výraz mě tak dostal, že jsem se nahlas rozesmála. Po hodně dlouhé době. A zjistila jsem, že mi to chybělo...