Unesl mě?!

3.kapitola

....potom co mi oznámil tohle jsem se ho bála ještě víc. Neměla jsem co dělat tak jsem celý večer brečela a přemýšlela o tom co se mnou asi udělá.
Přišel ke me ještě jednou, a když vešel do pokoje měla jsem hrozný strach z toho že mi ublíží ale dal mi můj telefon, se slovy:
,,Tady máš mobil, aby ses tolik nenudila...
není v něm sim-karta, a všechny sociální sítě jsou nastaveny tak že je můžeš jenom prohlížet, ale nemůžeš nic přidat ani nikomu napsat.
Zítra tu nebudu, jdu do práce ale přijdu asi tak v 5hodin tak se těš!" a zasmál se.
,,Nějak okolo třetí přijede brácha, takže ho budeš poslouchat, je ti to jasný?!" Celou dobu jsem se strašně
bála, klepala jsem se strachy...
Když domluvil, odešel a já jsem zase začala přemýšlet...
Jakej asi bude ten jeho brácha?
Kolik mu asi bude let?
Je hezkej? Jak se ke mě bude chovat? Při tomhle přemýšlení jsem se najednou přemístila do říše snu.....
Další den:
Ráno jsem se vzbudila asi v 8hodin a uz jsem měla docela hlad, protože jsem měla naposled oběd ve škole, takže jsem šla do kuchyně a namazala jsem si rohlík.
Když jsem se najedla, docela jsem se nudila, tak jsem si šla trochu prohlídnout byt.
Hned první dveře co jsem otevřela vedly asi do nějaké "pracovny". Našla jsem tam složku papírů která mě docela dost zaujala. Bylo tam totiž snad naprosto všechno o mne...
Pročetla jsem si pár těch
papírů. Věděl jak se jmenuju, kde bydlím, v kolik a kudy chodím do školy i ze školy, kolik je mi let, jména mých kamarádek a dokonce i můj školní prospěch...! Nakonec tam bylo i pár mých fotek.
Zděsila jsem se.
Jak to všechno může vědět?!
Jelikož mi včera dal můj mobil, vsechny ty papíry jsem si vyfotila....a nakonec jsem našla ještě něco mnohem zajímavějšího. Jeho občanku. Nejspíš mu vypadla, protože ležela na zemi.
Adam Svoboda.
26 let.
Vyfotila jsem si ji a radši šla pryč, šla jsem si prohlédnout zbytek bytu. Nic zvláštního jsem uz nenašla, ani jedno jediné okno nejde otevřít a kupodivu ani rozbít. Odsud se proste nedostanu.
Zase se nudim tak kouknu na Facebook, a celá síť je zaplavena moji ztrátou, pátrá po me i policie. Vědí ze jsem byla ve škole ale nikdo uz nezjistí jestli jsem došla domu... Bylo tam i pár výpovědí mých kamarádů, o tom jestli jsem měla s někým nějaký problémy, a tak. Strašně jsem brečela...
Po par článcích o me ztrátě ještě kouknu na můj profil a vidím spoustu mých kamarádek i kamarádů přidali příspěvky o tom jak jim strašně chybim a ze věří ze me najdou...<3
Přidat příspěvek opravdu nejde...
jak to sakra dokázal takhle zablokovat?! Po chvíli odkladam mobil a zapínam televizi.
Zase vidím jenom sebe. I všude v televizi hlásí moji ztrátu...
Nejdřív mi tečou slzy, ale pak propadam v nekontrolovatelny zoufalý pláč...
Vypnu i televizi a zase jenom brecim a přemýšlím...asi tak za půl hodiny slyším klíč v zámku ve dveřích. Kouknu na mobil..14:56. To bude ten jeho brácha. Bojím se. Kolena jsem si přitáhla k bradě, takže sedím schoulena na posteli a klepu se strachy. Slyším kroky blížící se k mému pokoji... Zatukal na dveře a otevřel je. Do pokoje vchází asi 15tilety kluk, a na tváři ma naprosto dokonalý úsměv. Je cely naprosto dokonalý...
,,Ahoj, já jsem Lukáš, Adamův brácha." mile me pozdravil a představil se...
Mam pocit že Adam by asi nebyl rad kdybych zjistila jeho jmeno....no...uz jsem ho stejně věděla z jeho občanky, takže je to asi jedno.
,,Ahoj..." pozdravila jsem ho tak tiše ze ani nevim jestli to vůbec slyšel.
Sundal si bundu a sednul si ke me na postel...
.
Máme tu další kapitolu a tentokrát 673 slov 😍
Každá hvězdička by me moc potěšila 🌟
Napište mi prosim názor nebo co bych měla změnit, do komentářů ☺️
To je asi všechno ~ takže zatím čus! 👋