Nezlomná

Vločky

Procházela jsem se v Londýně, kam jsem si jela pro zbytek věcí, zima mně hladila po tváři. V tomto ročním období a v prosinci jsem si vždy připadala živá, ale teď nic, spíše naopak. Připadám si vyčerpaná, neschopná a zkrátka se necítím dobře. Nebrečela jsem již od svých dvanácti, chtělo se mi nesmírně plakat, ale nešlo to ani jedna jediná slza se mi neskutálela po tváři, přála jsem si ucítit vlhko v mých očích, ale nic se nestalo. Šíleně mě bolelo u srdce tak jako nikdy.

Byla jsem u strýce krátkou dobu, snažila jsem se mu spolu s Lily pomoci, ale něco mne pálilo zevnitř, užíralo mně to. Je to již pár let co jsem neplakala, ale tentokrát to bolelo jinak a nikdo nebo nic to nezavinilo. Byl to den jako každý jiný a z ničeho nic to zasáhlo. Pokaždé když to za nějakou dobu ucítím, stane se něco zlého či špatného. Když jsem to ucítila naposledy, Eliška i Milan zemřely a rozhodně si nepřeji, aby ještě někdo zemřel.

Strýc chtěl jet se mnou, ale to jsem odmítla, chtěla jsem být sama. Lily, zůstala s ním, aby na něj dala pozor.

V hlavě se mi opakovala ta slova, co mi řekla mamka, když Eliška a Milan zemřely.

„Říkali mu, že se nespletou, jenomže lidé se pletou, mýlí se každý den, každou sekundu, ale doktoři se zmýlit nesmí. Nejhorší je na tom ten pocit, ta nevědomost člověka ničí. Když musíš vložit víru do doktorů a doufat že milovaná osoba nebo dvě přežijí, když víš, že nic udělat nemůžeš, když se začneš bát, že zde budeš naprosto sama. To teď prožívá Robert, řekli mu, že bude všechno v pořádku, ale jsou pryč a už se nevrátí, on potřebuje tvojí pomoc víc než já či tatínek."

Vzala jsem poslední bednu, položila jí vedle ostatních věcí a zavřela zadní dvířka u mého modrého Nissan Skyline GT-R R35, nemůžu si stěžovat, má okolo 580 koní, je docela dobrý. Dostala jsem ho k svým osmnáctým narozeninám od rodičů, ale ovšem že ho vybíral strejda. Kdyby to bylo na rodičích, koupily by mi Volkswagen Beetle (brouka). Takže mám velké štěstí, že mám strýce. Nasedla jsem do auta, rozloučila se s Londýnem a vyrazila na letiště.

Cestu jsem skoro celou prospala. Dorazila jsem do Los Angeles a mířila k mému novému domovu, ale zarazila mě auta, která byla okolo mě. Ssc Ultimate Aero, Gumpert Apollo Arrow, Zevno ST1 i krásky jako jsou Sallen S7 a Honda NSX 2015. Musela jsem jet za nimi, dovedlo mě to po podzemí, které bylo naprosto úžasné a říkalo se mu Díra. Ohromná trať, plná zatáček, rovinek, rozdělených úseků ale hlavně ta vůně spálených pneumatik byla všude. Věděla jsem, že tohle je moje místo.