The Devil In Disguise (Frostiron fanfiction)

Prolog

Zdravím. Po sto letech se opět vrhám do samostatného ne-roleplay-psaní, a byl by to hřích, kdybych toho nevyužila a nenapsala něco s Frostiron. Mám tenhle nápad v hlavě už nějakou dobu, a tak doufám, že budu schopná dotáhnout to do konce, a že s tím zase neseknu jako před pár lety s každou kapitolovkou. 

Tudíž, co se příběhu týče, má zjevně kořeny v tom, co se skutečně stalo, ale upravila jsem si to podle sebe (tzv. canon divergence). Proč? Protože mi to tak připadalo lepší. Takže, žádná Civil War se neodehrála, Thor se na Asgard nevrátil už nějaký ten pátek, Pepper zemřela a Tony se Stevem spolu pro jednou mají dobrý vztah. Loki je prevít, ale má světlý chvilky a upřímně jenom potřebuje trochu lásky (ano, jsem ten typ člověka, co z hajzlů dělá tak trochu dobráky). V budoucnu budou pravděpodobně následovat i nějaký ty pikantnější scény, a pokud na něco takového moc nejste, šup odsud pryč.

Teď už přestanu kecat (pokud jste to dočetli až sem, bod pro vás), přeju příjemný čtení!

***

Pomalu už ztratil pojem o tom, jak dlouho v dílně vlastně seděl. Posledních několik měsíců se mu to stávalo často – mohly to být hodiny, jednou se mu dokonce stalo, že tam byl zavřený čtyři dny. Neměl ale šanci tenhle rekord zopakovat, protože po tomhle incidentu ho JARVIS donutil si jít lehnout, a dílnu zavřel na celé tři týdny, z čehož Tony samozřejmě šílel.

Bohužel, i když se donutil jít do postele, bál se usnout, protože pokud to udělal, začaly se mu zdát noční můry, a to bylo to poslední, co chtěl. Vidět její tvář, slyšet, jak volá jeho jméno tak zoufale, až mu to láme srdce. Slyšel zvuk toho, jak se její vaz zlomil pokaždé, když zavřel oči, a dokázal zaregistrovat ten přesný moment, kdy jeho srdce na okamžik přestalo bít při pohledu na její bezvládné tělo. Pořád ho cítil, to chřadnoucí, studené tělo, přitisknuté na jeho hruď.

„Pepper?" šeptal pokaždé, když se mu ten nesnesitelně realistický sen zdál, ale ona neodpověděla. Nikdy neodpověděla. „Pepper," naléhal znovu, téměř zlomeně, snažíc se ji probudit. Proč se neprobouzí? Proč je její tělo tak chladné? Proč je na její jindy perfektně upravené tváři krev? „Pepper, prosím, otevři oči! Musíme jít, zlato, prosím!" chtěl křičet, ale hlas ho zradil.

Rychle zvedl hlavu, pot mu stékal po čele a jeho tělo se třáslo, jako kdyby zrovna uběhl maratón. S povzdechem se podíval na hodiny, které byly položené na stole. Bylo půl sedmé večer, nejspíš musel v dílně usnout. Stále se cítil vyčerpaně, ale věděl, že spát už nedokáže, jenže z nějakého důvodu nebyl schopný ani vstát, takže tam jen tak seděl, zírajíc na stěnu před sebou, a snažil se nemyslet na ten stupidní sen. No, nebyl to úplně sen... byla to vzpomínka. A nejspíš proto to vždy tolik bolelo.

„Pane, Kapitán Rogers právě vešel do domu," ozval se JARVISův hlas a Tony se neubránil úšklebku. Kdo jiný by to byl, když ne Steve? Byl jediný z Avengers, kdo se tady alespoň jednou týdně zastavil, aby ho zkontroloval. Rhodey, který se nedávno stal součástí týmu, tu byl nejčastěji, a ostatní k němu domů občas zavítali také, ale ne tolik, jako Steve. Mělo to své důvody.

Thor byl v jednom kuse s Jane, a Tony to hromovládci vlastně i přál. Barton a Romanovová spolu taky trávili spoustu času, i když pořád odmítali přiznat, že jsou něco víc než jen přátelé. Bruce odcestoval do Indie, což bylo trochu ironické – byl jediný Avenger, kdo dokázal pochopit Tonyho práci a jeho myšlení, a byl tak daleko. A Steve... měl Buckyho. Bylo to asi dva roky od toho incidentu se SHIELDem a Hydrou, a když se ti dva znovu našli, nikdy v Kapitánových očích neviděl tolik naděje a štěstí. Rozzářil se jako vánoční stromeček pokaždé, když byl Bucky poblíž, a možná, že by ohledně toho Tony utrousil sem tam nějakou poznámku, kdyby si nepřipadal, že uvnitř umírá.

„Tony?" Steve vešel do obýváku jen pár vteřin před jeho majitelem, a musel se zamračit, když si svého přítele pořádně prohlédl. Iron Man vypadal unaveně, vyčerpaně z několika let zachraňování světa a ztráty člověka, na kterém mu záleželo nejvíc. Jeho vlasy nevypadaly ani trochu jako obvykle, byly delší, rozcuchané, a bylo v nich mnohem víc šedi, než by nejspíš mělo. Pokud chtěl vědět, jak se Tony skutečně cítí, stačilo se podívat do jeho očí – Kapitán si tohohle všiml už dávno. Ty teď byly smutné, jako oči štěněte, které někdo vyhodil na mráz, a pod nimi byly jasně vidět černé kruhy. Věčně perfektně upravená bradka se změnila spíš ve strniště, a jeho oblečení... bylo jasné, že se několik dní nemyl. Byl z něj cítit alkohol – sakra, jak moc Steve nesnášel ten pohled. Pohled na člověka, který se ještě před rokem smál a vtipkoval o sto šest, a teď?

„Myslel jsem, že bych se za tebou mohl přijít podívat." Pokusil se o úsměv, ale vynálezce se neusmál nazpět. Nikdy se neusmíval. Steve jeho úsměv neviděl od doby, co Pepper zemřela. „Chtěl jsem si promluvit. Jde o Thora."

„Co? Zase se dostal do průšvihu?" zeptal se Tony bez špetky zájmu, a následně přešel místnost, aby mohl zamířit k baru.

„Ne, vlastně ne." Blonďák se nesouhlasně zamračil, jakmile viděl láhev skotské v Tonyho ruce. Ani si nevzal skleničku a napil se přímo z ní. „Jde o jeho svatbu. Požádal Jane o roku, a ona souhlasila."

Iron Man se na chvíli zarazil. Zatnul pěsti, nebo se zhluboka nadechl a podíval se na Kapitána pohledem, který ukazoval více emocí, než bylo Tonyho záměrem. „To se mají. Skončils? Mám ještě něco na práci," konstatoval suše, než zvedl lahev alkoholu do vzduchu, aby tak na ni mohl poukázat.

„Ne, neskončil, Starku." Během chvilky k němu došel a vytrhnul mu flašku z ruky, načež ji položil na bar.

Páni, už jsme zase u Starka, pomyslel si Tony v duchu, a se zájmem se na Stevea podíval, to už tu dlouho nebylo.

„Thor chce navštívit Asgard a říct tu novinku svému otci, a chce, abychom šli s ním. My, Avengers, včetně tebe."

Hořce se zasmál a potřásl hlavou. „No, tak to je smůla, že už nějakou dobu Avenger nejsem, Kapitáne." Mrkl na něj a pokusil se kolem vyššího muže proklouznout, ale Steve ho vzal za paži.

„Samozřejmě, že jsi. Thor tě tam chce mít... my všichni tě tam chceme mít. Prosím, Tony, tohle nemůžeš dělat věčně. Možná na Asgardu bude někdo, kdo ti bude schopný pomoct."

Tony se mu podíval přímo do očí, a musel potichu zaklít. Pokaždé, když se na něj Steve takhle podíval, s těma štěněčíma očima, byl nahraný. Nesnášel, když to dělal. Kapitán rozhodně věděl, jak někoho donutit něco udělat, a Tonymu bylo Barnese najednou trošku líto. Kdyby se s tímhle idiotem musel vypořádávat každý den, docela ho zajímalo, jestli by už nepřišel o rozum.

„Fajn," povzdechl si rezignovaně a opatrně se vymanil ze Steveova sevření. „Půjdu. Ale jenom proto, že kdybych nešel, Thor by byl zklamanej, a na jeho smutný pohledy vážně nemám."

Kapitán se usmál. Skoro to vypadalo, jako kdyby na sebe byl pyšný. „Dobře, dám vědět ostatním. Zatím se dej trochu do pořádku, ano?" Poplácal ho po rameni. „JARVISi, dohlídni prosím, že Tony pro jednou dělá to, co se mu řekne."

„Zajisté, Kapitáne Rogersi. Máte mé slovo," odvětil JARVIS.

Tony musel dát oči v sloup. Měl takový pocit, že jeho AI měl pro Stevea trošku slabost. Ne že by se mu divil. No, nejspíš bylo na čase ze sebe zase udělat trochu člověka.