Sebrala jsem se a odešla.No a co!Nemůžu za to.Možná...To je jedno,nehodlám to řešit.Došla jsem domů,skopla boty a mrskla sebou na starý,ošoupaný gauč.Hledím na černou obrazovku přede mnou,ale nakonec stejně sáhnu po knížce.Ve většině případů souboj knížka versus televize vyhraje knížka.Nevím proč,mám to takhle už odmalička.Otevírám jeden ze svých imaginárních světů a naprosto se mu poddávám.
Nechápu jak se mi to povedlo,ale normálně jsem usnula.Při pohledu na mobil se mi zobrazí čas 19;30.Co teď?Nemotorně vstávám z gauče a ze svého rádoby obýváku se přesouvám do ložnice,kde popadám čisté oblečení a odcházím se umýt.Každá kapička horké vody stéká po mé pokožce a hrají mezi sebou závody,která dřív sklouzne dolů.Miluju tenhle pocit,pocit horké vody,která mne naprosto ovládá a mě to vůbec nevadí,naopak hraju s ní její hru.
Během mé zkrášlovací rutiny,jsem přemýšlela,kam se vydám.Posbírala jsem svoje oblečení ze země a odkráčela zpátky do ložnice,když v tom mi z kapsy od kalhot,jež jsem nesla v ruce vypadlo pár drobných.Sebrala jsem je ze země a zbylý obsah kapsy jsem také vyndala.Běžela jsem do kuchyňky,vzala velkou sklenici s nápisem "tattoo money" a vhodila do ní obsah,jenž jsem držela v ruce.
Když v tom mě to napadlo,Vítězoslavně jsem se usmála a běžela honem zpátky do ložnice,jako by mi za patami hořelo.Na tuhle chvíli jsem dlouho čekala.A teď přišla.Přesně jsem věděla co si vezmu na sebe,bože,plánuji to už tak dlouho.Na nohy jsem navlékla černé silonky,přes ně ještě černé podkolenky sahající zhruba ke kolenům,za vínovou sukni do pasu jsem zastrčila obyčejné bílé tričko s nápisem.Popadla velkou černou kabelu,náhazela do ní mobil,knížku,peněženku,do které jsem vysypala obsah sklenice.Na hlavu jsem si nasadila svou letitou černou buřinku,práskla dveřmi,které jsem se neobtěžovala zamknout a vydala se na tak očekávanou cestu.
Šla jsem pěšky,vždycky všude chodím pěšky,nezáleží na tom jak daleko jdu.Stála jsem před několika patrovou budovou.Otevřela jsem dveře a vydala se na vzrušující cestu.Je to směšné,protože to byla jen cesta po schodech,ale každým krokem jsem se blížila blíž a blíž svému snu.Ano byl to můj sen.A teď tu stojím.Před dvoukřídlovými dveřmi s nápisem "tattoo saloon".Najednou se mi stáhnul žaludek a já na sucho polkla.Ale tak moc jsem to chtěla.Rozrazila jsem tedy dveře a ocitla jsem se v tetovacím salonu.Bylo tu několik křesel,na některých seděli lidé a nechávali na svá těla vyzobrazovat věčnou vzpomínku.Všichni na mě upírali zrak,Celkem jsem je chápala,holka jako já,sotva 175cm,dlouhé vlasy a tělo bez jediného náznaku toho,že už by si nechala vtisknout svou životní filozofii do kůže.Znovu jsem polkla a šla k recepci.
"Co tu chceš?" Optal se chlápek sedící za pultem.
"Dva lístky do divadla,královské lóže." Prohodila jsem se značnou dávkou sarkasmu.
"Fajn.Počkej,jako..jako fakt,ty chceš kérku?Děláš si srandu?"
"Vypadám snad,že si dělám srandu?" řekla jsem celkem podrážděně.
"No,fajn jak chceš,krásko.A víš co?Že to seš ty,vezmu si tě na starost já."
Usadil mě do jednoho z křesel a já mu detailně vylíčila,jak bude má věčná vzpomínka vypadat.
Začínala jsem se bát.Nebyl to ani strach z bolesti,spíš strach z neznáma.Ale víte jak,ne?
Zakázané ovoce chutná nejlíp.
