Ráno jsem se probudila s neskutečně smíšenýma pocitama.Všechny moje myšlenky mířily ke kudrnáčovi.Musela jsem ho znova vidět,i když ho nenávidím.A taky se mu chci omluvit,ale to i Nancy,té především.Má pravdu,musím se změnit.Radikálně.Donutila jsem se vstát z postele a udělat ze sebe člověka.Měla jsem celkem naspěch vzhledem k tomu,že jsem chtěla alespoň jednou přijít do práce na čas.Kafe jsem si koupila po cestě a před bufetem típla nedopalek.
"Tedy Isabello,já nevěřím vlastním očím."
-Můžeme...můžeme si promluvit prosím? vysoukala jsem ze sebe.
"Pojď se mnou do kanceláře." Pobídla mě.
-Omlouvám se a ten včerejšek,změním se,budu chodit na čas,budu příjemná na lidi,slibuju,prosím jen mi dej ještě jednu šanci...prosím.Nancy.
"Bello,vždyť víš že já tě znám,ale nejde to tak-
-Nancy prosím,přísahám..dej mi šanci.Prosím.
"Dobře,ale posl-
-Ďekuju,děkuju,děkuju!!! Objala jsem ji pevně kolem krku.
Zbytek dne jsem se opravdu snažila být co nejlepší,snad to Nanc ocenila..
Po práci jsem se vydala domů.Ve sluchátkách mi hrála Lana del Rey.Miluju jí.Její osobitý texty,jí jako osobnost samotnou.Kráčela jsem tmavou ulicí,pro změnu.A najednou to tu bylo zase.Jako bych se vrátila v čase.Stáhnul mě za zápěstí a otočil k sobě.K mému překvapení tam ale nebyl Dereck,nýbrž kudrnáč.
"Co tu chceš?" Vykřikla jsem na něj.
-Chyběla jsi mi.
"Já..já,děkuju za ten včerejšek,vážně díky,kdyby jsi tam nebyl,určitě by mě... Cítila jsem,jak se mi derou slzy do očí,tak jsem je jen zavřela a zakroutila hlavou.Kéž bych mohla vymazat všechny tyhle vzpomínky.
-No tak,v pohodě?Je to dobrý,neboj se.Nikdy ti neublížím.Pojď..pojď ke mně.
Absolutně,ale vůbec nechápu jak,ale najednou jsem tam s ním stála v medvědím objetí a brečela mu do trička.Cítila jsem se tak slabá.Kdyby mě nedržel,určitě bych se zase sesypala.Co to tu k sakru dělám?Vždyť se tu nechám objímat od někoho,koho vůbec neznám?Bello,prober se,dělej!! Zase na mě řval můj vnitřní hlas.Nesnášela jsem ho,ale měl pravdu.Zase.
"Jak se jmenuješ?"Vychrlila jsem na něj a prudce se oddtáhla.
-Jsem Harry. Natáhnul ke mně ruku a odhalil mi svůj úsměv.Dokonalost.
-A ty seš..? vytrhnul mě z transu.
"Jsem Bella.Teda Isabella,ale radši..prostě Bella."Uzavřela jsem.
-Co tetování?Tvoje první co?Měla ses vidět,málem ses rozbrečela.
"Všechnou je jednou poprvý.Co se vůbec zajímáš?Ty mě sleduješ?Co po mně chceš?"
-Chci se omluvit za ten oběd.A vynahradit ti to.Zítra buď připravená v osm tě vyzvednu před bytem.
"Jak víš kde bydlím sakra?Víš co,přestaň mě sledovat,hleď si svýho.Už jsem ti řekla,že máš zapomenout na to co se stalo včera."
-Nikdy na tebe nezapomenu,jsi moje,navždycky. Dýchal mi do tváře v těsné blízkosti.
"Nejsem žádnej majetek." Procedila jsem skrz zuby.
"A aby bylo jasno-
Chtěla jsem pokračovat ve svojí obhajobě,ale on mě v půlce věty umlčel polibkem.Ze začátku jsem se poddala,pak jsem se ale odtrhla a jen na něj zírala.
-Tak zítra Bello. Otočil se a odešel.Ani jsem si nevšimla,že jsme přišli před můj barák.Otevřela jsem vchodové dveře a běžela k sobě do bytu.Flákla jsem sebou do postele a nehodlala nic dělat.A tak jsem se prostě propadla do říše snů.
