Já A Moje Třída

Something in my head

Popravdě, ani nevím co přesně jsem sem chtěla napsat..

Po přestupu na Trivis se můj život od základu změnil.

Samozřejmě v tom pozitivním smyslu.

Mám skvělé spolužáky, několik přátel *ale i pár nepřátel* a dokonalé profesory.

Nemůžu si stěžovat, mám vlastně vše, čeho se dá dosáhnout. *nepočítaje mimo školu, i když i tam se toho dost obrátilo naruby :33*

Ale i přesto. Něco mi vrtá v mysli, jako temnota se to vkrádá do duše a plaší mě ve snech a chvílích samoty.

Co to je však netuším. Je to strach? Zlost? Nenávist?

Ale z čeho? Vůči komu?... Z koho?

Padá na mě tíha choré mysli, nemocné psychiky.

Tíha pocitu, že si to nezasloužím, že je to až moc hezké.

Protože vždycky, když se něco daří a já jsem šťastná, tak se něco zkazí.

Možná proto, si mé podvědomí automaticky nahodí špatnou náladu, aby vykompenzovalo přílišné štěstí, aby se to nezkazilo, jen to zamaskovat...

Stejně se mi to pořád vrací. Kdykoli je vidím.

Všechny ty rány, nadávky, výsměch.

Já JSEM silnější než oni, přetrpěla jsem to, ale zanechalo to na mě jizvy.

A nejen v obrazném slova smyslu..

Některé asi i natolik hluboké, že se to potáhne se mnou celý život.

Už napořád se budu bát větší společnosti, náznaků výsměchu, každého znaku šikany.

Bojím se prezentovat, bojím se mluvit, bojím se dělání chyb. Mám totiž strach z toho, co jim následovalo..

I když o tom někdo jen mluví, bolí to, jako kdyby otevřel všechny rány a ty zase začaly krvácet.

Možná to je to, co mě děsí.

Jelikož jsme škola jaká jsme, tyhle věci docela často řešíme.

A možná toho se bojím, že to neustojím.

Že se tentokrát neudržím a propadnu panice, strachu, schoulím se do klubíčka pod lavici a budu fňukat jak malý děcko.... A všichni se mi vysmějí.

A začne to nanovo. Vím, tady jsou úžasní lidé, někteří také poznali šikanu na vlastní kůži, ale i tak.

Je to jako určitá forma fóbie. Neopodstatněný strach z něčeho, co vás nijak neohrožuje. Prozatím...