Nightmare Hunter

chapter 1

3:21, 12. 8. 2025; Jezero Sebago, Maine, USA. Aaron Marco.

Pěší pohyb mi už nepřišel tak pomalý, přestože jsem si na něj před pěti dny po tříhodinové jízdě na motorce těžko zvykal. V té době ani nebylo čemu se divit, že mi každý krok připadal neskutečně hlemýžďovitý a že se díky němu nikam nedostanu, když jsem ten samý den dokázal během ne příliš dlouhé doby ujet 173 mil - z mého domova až k jezeru Sebago v Maine.

Ale já jsem se teď už nesnažil dostat někam. Já se snažil dostat někoho.

Což se nezdálo nikterak těžké, když už jsem se dostal na stopu. Sice jsem ji hledal po celou pětici dnů, ale nakonec jsem byl úspěšný. Tedy doufám, že jdu po tom, co hledám.

Už dávno se v stopě neobjevovaly kapky krve; už dávno veškerá stekla pryč. Avšak šlápoty se stále stejnou podrážkou a hluboká rýha vedle nich mě z cesty nikterak nesváděly.

Pozvedl jsem hlavu k obloze a přes klenbu jasně zelených listů jsem si všiml, že se měsíc s hvězdami začali ukrývat za temná mračna, která slibovala déšť. Musel jsem na své cestě trochu pohnout, aby mi voda neskropila hlínu a stopy nerozpustila - taky právě proto jsem lesem kráčel dál, i přes to, že se už dávno snesla noc. Baterka by mi sice osvěcovala cestu, ale zároveň by zvýšila mé šance se prozradit, což rozhodně nepatřilo mezi věci, které bych si přál. Stopa byla díky svitu měsíce ještě stále vcelku zřetelná, i když jsem musel na svůj zrak vynakládat mnohem více soustředění.

Pustil jsem se do rychlejšího tempa, dokonce jsem se rozeběhl. S veškerou zátěží, kterou jsem s sebou vlekl, to nešlo nikterak snadno, avšak urychlilo mi to cestu. Samozřejmě jsem ale stále musel šetřit síly.

Býval bych i nasedl na motorku a cestu si ještě urychlil, ale nehodlal jsem riskovat prozrazení. Snad všechno, co by mi tu pomohlo, by mě i ohrozilo. To jsou mi pěkné vyhlídky.

Trvalo mi bezmála ještě hodinu, než jsem se konečně začal přibližovat k cíli. To jsem poznal ve chvíli, kdy jsem začal slýchat zvuky připomínající kov drhnoucí o kamení. Pravdou teda bylo, že skutečně šlo o kov drhnoucí o kamení. Kdybych se nenacházel v hustém lese a nestínily mému výhledu stromy, býval bych i viděl původce tohoto zvuku před sebou. Teď jsem si ale musel počkat, než se dostanu dostatečně blízko.

Ani tolik nezáleželo na tom, že podloží lesa bylo hojně tvořené kameny; i kdyby tu bylo pouze listí, jehličí a tráva, i tak bych slyšel, že někde přede mnou někdo kráčí. A za světla bych jej i jasně viděl.

Kdybych vyběhl zpoza stromu, je možné, že bych tu osobu spatřil, ale také bych na sebe upoutal pozornost. Jakýkoliv krok mimo cestu, kterou jsem kráčel, vkládajíc stopy do již existujících stop, by mohl vyvolat vskutku nechtěnou reakci.

Obešel jsem po cestě strom a následně se ocitl na konci lesa, kde stromoví ústilo v sáhodlouhé pole. A přede mnou, osvícena zbytky měsíčního světla, které se pomalu ztrácelo v temných mračnech, stála zády ke mně natočená žena, oděná v bílých, jednoduše střižených šatech, s krátkými světlými blond vlasy, a třímající v rukou skvostný meč, vláčejíc ho po zemi. Někteří by její majestátnost přirovnali k andělu. O tuto osobu mi celou dobu šlo. Tohoto člověka jsem celou dobu hledal.

Zvažoval jsem svůj další krok. Zda mám vystoupit z lesa na měsíčním svitem osvětlenou mýtinu, nebo se ještě skrývat? Zda využít příležitost, která se mi konečně naskytla, anebo ještě chvíli čekat? Co by byla lepší varianta a čím by se všechno pokazilo? Váhal jsem.
Záviselo na tom hodně.
Závisel na tom můj život.