Nightmare Hunter

prolog

2:16, 4. 4. 2021; Greenfield, Massachusetts

Dokořán otevřené okno v přízemí mu usnadnilo práci. 

Jakmile zlehka dopadl na podlahu, dávajíc si obrovský pozor, aby nikoho neprobudil byť sebemenším hlukem, nasál nosem vůni okolí a podle kožené sedačky, ze které se její typická vůně linula, pochopil, že se nachází v obývacím pokoji. Tichým krokem zamířil po zvuku pravidelného oddechování a zastavil se až uprostřed chodby, kde se k jeho uším dohromady slévala čtveřice disharmonicky, nesouměrně se ozývajících oddechů ze spánku. Dva přicházely zleva a šlo poznat, že jde o muže a ženu, dospělý pár a podle všeho i manžele. Zprava zvuky nepřicházely ze stejného pokoje; byly oddělené a s největší pravděpodobností šlo o malé děti. Nebo spíše menší děti.

Otázkou teď bylo, kterým směrem se vydat. 

Nechtěl to nijak rozpočítávat, nechtěl náhodně vybírat. Chtěl přijít na to, jaká možnost je lepší, ale zase neměl v plánu chodit sem a tam a případně svým pohybem omylem někoho probudit. 

Podle toho, co zaslechl během večera, když se motal okolo jejich zahrady, šlo o dva chlapce, bratry. Jeden měl hlas dětský, nemohlo mu být víc jak deset, zatímco druhému mohlo táhnout na patnáct. Avšak jak ze své pozice mohl poznat, kdo je kdo? 

Kdyby došlo ke komplikacím a měl by jednoho z nich omráčit, určitě by bylo jednodušší složit desetiletého prcka, než puberťáka. Ale to byla u maličkého asi jediná výhoda.

Když se náhle ozvalo slaboučké, ale i tak slyšitelné zachrápání dětským hláskem, vykročil bez váhání do druhého pokoje a přitom vytáhl svůj nabroušený skalpel. Pohyboval se ve stínech jako ryba ve vodě a kdyby se puberťák teď probudil, v černočerné tmě tiché letní noci by siluetu zahalenou temnotou sotva rozeznal. To však rozhodně nebylo tím, že by postava skrytá v šeru viděla, kam vkročit; prostě to věděla. 

Když měl jistotu, že chlapec na posteli stále nerušeně spí, v tichosti přistoupil blíže a odolal nutkání se nad něj hrozivě naklonit. Místo toho raději odkryl deku, kterou byl chlapec přikrytý, poté z jeho břicha odsunul svrchní část pyžama a lehce se rukama v gumových rukavicích dotkl teplé, hřejivé kůže. Chvíli po ní přejížděl, dokud nenahmatal slabý puls na břiše. Druhou rukou vytáhl z kapsy injekční stříkačku a jemně ji vpíchl na ohmatané místo; poté lehce, pomalu, trpělivě stlačoval píst, dokud nebyl prázdný. Chlapec se přitom lehce zavrtěl a vydal nepříjemný zvuk, ale nešlo o nic, co by bylo natolik hlasité, že by to zmařilo plány. 

Poté, co jehlu vytáhl, chvíli vyčkal - a proto ustoupil zpátky do hlubších stínů. Už několikrát se vše pokazilo právě při této části, kdy se nad člověkem příliš dlouho skláněl. Během čekání uklidil stříkačku do pouzdra a tiše ji vrátil do kapsy, a následně začal věnovat pozornost svému připravenému skalpelu. Několik minut jen vnímal ticho noci, ševelící vánek v listech stromů zvenčí, tikající hodiny v pokoji, pravidelné oddechování chlapce a mé vlastní tlumené nádechy. Poté znovu tiše přistoupil a tak, jak byl zvyklý, ohmatal kůži, až si všiml na povrchu jemného vpichu po stříkačce, a pár centimetrů směrem k pupíku položil ostří skalpelu na kůži a ladně popotáhl ruku k sobě. Prsty mu smočila rudá kapalina, vytékající z rány, avšak on ji jen setřel kapesníkem a provedl ještě hlubší řez, přesně takový, jaký potřeboval mít. Odložil skalpel a ruku v rukavici pomalu zasunul dovnitř do rány. Ozvalo se tiché, nechutné čvachtnutí, a chlapec na posteli potichu zasténal, ale stále se procházel světem snů. Znovu osušoval ránu papírovým ubrouskem, aby zametl nejočividnější stopy a mohl přenést podezření jinam, a zároveň také nezpůsobil přílišnou paniku.

Jeho srdce se jemně zachvělo, když nahmatal to, pro co si přišel. Druhou rukou do rány vpravil skalpel a odřízl z jeho těla ledvinu. Následně jednu ruku po druhé pomaličku vytáhl, znovu začal vše osušovat ubrouskem, vložil jsem si chlapcovu ledvinu do kapsy a vytáhl jehlu a niť. Většina jeho práce tu byla u konce, teď zbývalo jen uklizení po sobě. Mohl by mu nechat ránu otevřenou a prostěradlo od krve, mohl by ho nechat vykrvácet v jeho vlastní loži, ale to by vzbudilo mnohem větší opatrnost od širého okolí - takhle mohou ostatní vytvářet teorie, kde o ledvinu přišel, a nemusí se hned přemýšlet nad tím, zda se v okolí potuluje vrah, nebo ne. 

Z jistého kosmetického nedostatku, kterým ale nebyla tma vůkol, neměl šanci navléknout niť do jehly normálním způsobem tak, aby to viděl, a tak mu vždy zbývaly jen dvě možnosti - buďto se orientovat čistě hmatem, nebo mít speciálně upravenou jehlu pro snazší manipulaci a zároveň se ještě orientovat hmatem. Druhá možnost byla snazší.

Jednou rukou držel jehlu, druhou niť, a jemnými špičkami prstů ohmatával oko jehly a pomalu k ní posouval konec nitě. Tuto techniku měl ozkoušenou už tolikrát, že ani neměl strach, že by se mi to nepovedlo; a pokud náhodou ne, vždy si našel nějaké řešení.

Sehnul se nad chlapce a nahmatal otevřenou ránu, osušil ji kapesníkem a pustil se do zašívání. Propíchl jeden konec rozdělené kůže, protáhl jím niť, nahmatal druhý konec a přibližně na stejné úrovni je spojil tímhle způsobem k sobě - následně znovu otřel krvácející ránu. A tak pokračoval ještě několik stehů. Měl za sebou čtyři a odhadem mu zbývaly tak dva, když se chlapec na posteli pohnul a chtěl se převalit na druhý bok. Bylo mu jasné, že v tomto momentě je nejlepší se krapet vzdálit a neprobudit ho tak, a jak proto ustoupil o krok dozadu, neodhadl vzdálenost nitě, ze které nezbývala tak dlouhá část, jak by čekal, a zasekl se. Niť se natáhla, zatáhla za kůži chlapce a jehla vyklouzla z ruky a spadla s lehkým zazvoněním na podlahu. Znovu se ozvalo zamručení ze spánku, avšak i tak spal chlapec dál.

Když se už vše zdálo tak blízko konci, chystal se svou práci dokončit. Proto se, chystaje se jehlu najít, sehnul k zemi. Avšak další špatně odhadnutá vzdálenost znovu nepřidělala jeho tajnému vplížení se pro cizí ledvinu nic dobrého - při shybu se praštil hlavou o dřevěný kraj postele, z čehož se ozvala mnohem větší rána, než jakou zde doposud způsobil.

Kvůli tomu se náhle dvoje pravidelná spící oddechování v domě přerušila. Z ložnice se po chviličce ozvalo ženské, starostlivé zvolání "Aarone? Všechno v pořádku?"

A chlapec na posteli se pustil do vyděšeného křiku.