Nightmare Hunter

chapter 2

Bylo by bláznovství předpokládat, že na první výstřel zasáhnu cíl. Dívka, říkající si Judge Angels, jak jsem se kdysi dočetl, se ale polekala. Rozhlédla se a hledala místo, kam by se mohla schovat, ale otevřená plocha pole působila beznadějně. Po téhle oranici, plné obřích kusů hlíny a prohlubní, se navíc běhá naprosto příšerně a akorát bych si od toho já sám sliboval tak zvrknutý kotník. Očividně si ona myslela to samé.

"Za všechny ty vyhaslé životy," zakřičel jsem na ni. Můj hlas se rozléhal po prázdné oblasti a kdo ví, jak daleko dolehl.

"Zasloužili si to! Byli vinni!" odpověděla mi.

"A jak? Čím se podle tebe provinili?"

"Vším! Jejich hříchy je přivedly do jednoho do záhuby! Byla jsem v právu, když jsem jim brala životy!"

"Nikdo nemá právo rozhodovat o životě a smrti druhých. Ani samozvaný anděl."

"A co potom děláš ty?"

Na tohle jsem neměl moc co říct. Nad protiargumentem proti tomuto poznatku jsem přemýšlel už podstatně dlouho, ale prozatím se mi nepovedlo vymyslet něco, co by nešlo tak snadno zpochybnit. Ale možná to bude tím, že kvůli mně ještě nikdo o život nepřišel; ale měl jsem pocit, že to brzy přijde.

"Přináším ti to, co přinášíš ty ostatním. Vnáším bezpečí do nebezpečných končin," řekl jsem na to.

"Ohrožuju snad tebe či někoho tobě blízkého?"

"Byly nahlášeny další útoky provedené tvou rukou. Možná si myslíš, že jsi v právu, když zbavuješ života ty, kteří si to podle tebe zaslouží, ale... nedáš jim šanci se zlepšit."

"A dáš mi ji ty?" Její otázky zasahovaly docela hluboko do mého svědomí. Ale ani jedna část mé mysli nehodlala ustoupit od mého rozhodnutí.

Vystřelil jsem znovu bez pocitu jakékoliv viny. Obrnil jsem se proti veškerým pochybným emocím a v daný moment ve mně zbyla jen chladnokrevnost a touha se mstít za zbytečně vyhaslé životy. A co že jsem se netrefil. Střelil jsem znovu a znovu. Kulky svištěly okolo Judge Angels, avšak ani jedna ji nezasáhla - tento fakt však nijak nepoškodil mé odhodlání, mou vůli dokonat svou práci.

A ona už neřekla ani slovo; měla dost práce s vyhýbáním se střelám. Viděl jsem na ní strach z každého pohybu, obavy, že jeden špatný krok by ji mohl stát život. Prozatím se mi však vcelku mrštně vyhýbala, což by se dalo počítat jako bod pro ni. Ale takhle to rozhodně nebylo na dlouho.

Zamířil jsem trochu lépe, než předtím, a už už se chystal vystřelit na její hruď, když mi kolem hlavy prolétla nějaká malá lesní zvěř a poplašila mě natolik, že jsem při stisknutí spouště sklopil zbraň blíže k zemi, než jsem zamýšlel.
Ale kupodivu jsem svůj cíl neminul.

Judge Angels se svezla k zemi, nadávajíc na bolest vycházející z jejího krvácejícího, prostřeleného bosého chodidla. Uchechtl jsem se a až mě překvapovalo, jakou radost jsem z její bolesti cítil. Býval bych sám sebou i zhnusen, kdyby šlo o jakoukoliv jinou situci.

Přistoupil jsem k ní blíž a když už jsem stál tak jeden a půl metru od ní, natáhl jsem ruku a zamířil pistolí na její hlavu. Nepočítal jsem s tím, že se ještě pokusí vzdorovat.

Proto jsem nebyl připraven na to, že i přes bolest bleskurychle vyskočí ze země a ožene se po mně mečem, kterým se jí povedlo vyrazit mi pistoli z ruky a zároveň mě na hřbetu ruky nehezky pořezat. Avšak na ruku jsem odmítal hledět - přednější pro mě bylo dostat se zpátky k pistoli, jinak bych mohl skončit já tak, jak měla dopadnout ona.