Swallow's Grave (Solangelo AU)

Kapitola Pátá

Will strávil na tom počítači více než půl hodiny. Ačkoliv mu Lester několikrát řekl, ať toho nechá, ať si jde odpočinout, Will nic z toho neudělal. Jen znovu a znovu přepínal stránky Google vyhledávání. Po té, co mu nahlédl přes rameno, rozkřikl se.

Na monitoru byl otevřen prohlížeč s několika kartami. Obsahujícími odkazy od definice a léčby schizofrenie po fóra na komunikaci s duchy.

„Wille! Nech toho..." Lester synův notebook urychleně zaklapl. „To není zapotřebí... Prostě si běž lehnout a vyspat se, ano?"

„Tati... Je to.... Je to v pořádku. Ještě rád bych tu zůstal."

„Ne. Wille, mám tě rád, ale tohle není otázka. Běž si lehnout." Ačkoliv ho to zabolelo, Lester se na svého syna zaškaredil.

Will si sedl na postel a tiše si pro sebe zopakoval větu: "Lidé trpící schizofrenií mohou trpět halucinacemi, neovladatelností emocí a mohou mít narušené vnímání reality" Zasmál se sám pro sebe a zavřel oči.

Ironie. Sám studuje na doktora a takhle se nakazí nemocí. Mentální nemocí. "Počítá se to?

Cítím se jako kdybych se mi měla rozjet hlava. Nikdy mě nenapadlo že je vůbec možné takhle vidět něco, co tam není. A slyšet. Nico se i zdál tak skutečný.... to se mi zdálo tak skutečné. Nico tam nebyl. Nico tam nebyl.

Hahaha! Kdyby mě Nico teď viděl. Povídám si tak jak nějaký blázen. Snažím se přesvědčit se že nejsem blázen... S kým to mluvím?" 

Will ztichl a rozhlédl se po pokoji. Jen lehký elektrický šum stále spuštěného počítače narušoval ticho a klid, co tam vládl. Světla byla vypnutá a jediné co dodávalo pokoji jas bylo pouliční osvětlení a světla, co přes stažené rolety házely světlomety kolemjedoucích aut.

~

"Víš, kde je třída prváků?" K Willovi přispěchal kluk, drobnější stavby, s olivovou pletí a mastnými černými vlasy. Tmavě hnědé oči se mu neohroženě upíraly do tváře.

"V prvním patře. Doleva, na konci chodby."

"Te l'avevo detto! Ma il non fai ..." otočil se kluk na vyšší holku za ním. Byla vysoká a měla tmavě hnědé vlasy

"Mi dispiace Nico." zasmála se a omluvně se na něj usmála. Otočila se poté na Willa. "Omlouváme se za potíže. Minulý rok byla jinde a tak jsme se trochu ztratili."

"Ah jistě. To je v pořádku. Ta škola je přeci jenom velká." Will se... červenal.

"Těší mě. Já jsem Sara. A tohle je Nico. Asi se ještě uvidíme." Usmála se. Velice... pěkně. Měla kulatý obličej a úsměv jí definitivně slušel.

"Ah, určitě," Will se zakoktal, "Mohli bychom si třeba někam zajít!"

"Urgh," menší kluk se s odporem otočil a šel směrem ke třídě, na jejíž lokaci se předem zeptal.

~

"Nico?" Will řekl. Nebo spíše vypustil. bul to tichý vzlyk, jak chytajíc se stébla, pokusil se znovu zavolat jeho jméno, jak mu selhal hlas.

Nic. Ticho. I ulice jakoby umřela, nejezdila kolem už žádná auta. Willovi oči už se sice přizpůsobily tmě, ale i jako kdyby pouliční lamp zhasla. Jako kdyby zhaslo všechno, neviděl nic. Neslyšel. Když si myslíte, že je ticho, vždy se kolem něco děje. Ale Will neslyšel nic.

.

.

.

"Wille!" Nico zakřičel.

.

.

.

Jasně... To tak...

Will vstal a šel si rožnout. Nechtělo se mu o tom všem přemýšlet. Tak co? Je (trochu) blázen. Není to jakože to, že o tom bude pořád přemýšlet, by mu mělo nějak pomoci. 

"Wille!"

Z skříňky vedle dveří vytáhl si pyžamo.

"Wille!" 

Rezonovalo to v jeho hlavě jako ozvěna.

Jak zhasl světlo, otočil se, aby se naposledy porozhlédl po místnosti. Zdálo se mu, že než vše potemnělo, zahlédl záblesk něčeho.

  ~  

"Takže... Ty a Nico jste co? Sourozenci?" Will seděl se Sarou v malé kavárně nedaleko školy.

"No, ne tak docela... Jsme ze stejného dětského domova." Sara se napila limonády, kterou měla objednanou.

"Ze stejného... Ah, bože, promiň! Nevěděl jsem, že-" Will málem vyprskl kávu co pil.

"Ne, ne, ne! To je v pořádku! Nemusíš se omlouvat..." odmlčela se na chvíli, "Nico a já jsme spolu vyrostli. Takže v podstatě jsme sourozenci. Oba jsme z rodin přistěhovalců. Proto jsme se hodně bavili už jako malí... A nejsi první, co se zeptal, jestli jsme bratr a sestra."

Will se usmál. Byla laskavá. Opravdu měl Saru rád.

  ~  

"WILLE!" zazněl mu hlavou jekot... Tohle ale nebylo v hlavě.

Will rychle znovu rozsvítil. Na posteli byl Nico, napůl stál, asi jak se pokoušel vstát a vyběhnout za Willem. zastavil se, když Will rožnul.

"Wille..." vydechl. 

Dívali se do svých očí, než Nico začal brečet.

Will zhasnul a odešel z místnosti.

~

"Nech Saru na pokoji." Nico stál se založenýma rukama před Willem. Zastavil ho uprostřed chodby, zrovna když Will odcházel ze školy.

"Nechat ji na pokoji?" Zmátlo ho to. Na druhou stranu se zuby nehty snažil nesmát na to, jak se naštvaný Ital, o hlavu nižší než on, snaží působit děsivě.

"Přestat balit."

"Oh..." to nečekal "a... proč bych měl?"

"Líbíš se mě." s jistým výrazem tohle Nico vypustil z pusy. Uprostřed chodby plné lidí. Nezdálo se ale, že by ho někdo slyšel.

"Oh." bylo k nezaplacení sledovat Willův výraz, jak pochopil, co se právě stalo. "Ty jsi...? Neveděl jsem, že... Ale. Já nejsem-"

"To nevadí. Zítra. Po škole půjdeme do té kavárny, kde jste se Sarou byli." Otočil se na podpatku a nechal Willa stát samotného a zmateného uprostřed chodby.

~ 

Nemáte za co! 

Jak jsem říkala, zde máte odčinění za minulou krátkou kapitolu. Exkluzivní content: Backstory.

I přesto je tahle kapitola trošku kratší.Ale to je kvůli tomu, že děj musí mít nějaký rytmus, že ano :')

Pro ty, co neví, to co Nico a Sara říkají je:

"Říkal jsem ti to! Ale ty ne..."

"Promiň!"