V zajetí |DOKONČENO|

v zajetí 14#

... ležela jsem naprosto zaražená, opravdu mi teď dal facku? Stále se na mě tak zle díval. Po chvíli vstal a odešel. Dala jsem si kolem těla ručník a lehla jsem si do postele. Chvíli jsem přemýšlela nad tím jak utéct, ale nic reálného mě nenapadlo. Za chvíli jsem usnula. Ráno mě probudil sluneční svit. Posadila jsem se na kraj postele a všimla jsem si snídaně na svém nočním stolku. Mnohem lepší než předtím pomyslela jsem si a pustila se do jídla. Když jsem dojídala poslední sousto, tak mi do pokoje vešel Dylan. "Děkuji za snídani" řekla jsem s úsměvem. "Mě neděkuj, udělala ji kuchařka" zasmál se "doufám, že to, co se stalo včera se už nebude nikdy opakovat" řekl rázně a já jsem jen přikývla. "To přikyvování si nech. Já chci slyšet slova" nepříjemně se na mě podíval "ano pane..." řekla jsem trochu sklesle. "Aspoň, že ses poučila z minula" řekl už trochu víc mile. "Teď se uprav a obleč se. Budeme obědvat venku v altánku. Marry, moje služebná, pro tebe ve 12 přijde, tak buď nachystaná." Bez dalších slov opustil můj pokoj. Podívala jsem se na hodiny cože? To už je jedenáct? To vstávám tak pozdě? Zašla jsem do koupelny, upravila jsem si vlasy a namalovala jsem se. Ze svého kufru jsem si vytáhla černé šaty s bílou krajkou kolem rukávů a výstřihu. Za chvíli se ve dveřích objevila Marry a zavedla mě do zahrady, kde stál bílý roztomilý altánek a v něm Dylan. "Sluší ti to!" Pochválil mě a vybídl mě, abych se posadila "děkuji pane" řekla jsem co nejvíc mile a posadila jsem se naproti něj. Chvíli jsme si povídali o jeho životě, ale přerušili nás čišníci, kteří nám donesli polévku. Pustili jsme se do jídla.
Když jsme dojedli vzal mě Dylan za ruku a šli jsme si projít zahradu. Posadili jsme se na krásně zdobenou bílou lavičku. "Vypadáš smutně" řekl a chytil mě za bradu a pohlédl mi do očí "chtěla...chtěla bych jít domů.." hlas se mi zadrhával, protože se mi chtělo plakat z toho všeho, co se událo. "Víš přeci, že to nejde. Za prvé, stála jsi mě hodně peněza nevzdám se tě a za druhé, po tom, co sis zažila by jsi nezůstala potichu. Volala by jsi policii a moje kariéra by byla v háji" pronesl mile. V tu chvíli mě napadly dvě řešení. Buď ho ukecat, aby mě zavezl domů, nebo najít telefon a zavolat na policii.. "zavezte mě prosím domů! Můžete mě chodit navštěvovat kdykoli budete chtít, prosím, rodičům řeknu, že jste kamarád, nebo cokoli budete chtít. Nikde to nenahlásím, prosím jen chci jít domů...." začala jsem usilovně prosit. "NE!" Přerušil mě naštvaně "nikdy tě nenechám odejít domů, nikdy mě neopustíš! Rozumíš?" Řekl hodně důrazně a já už jsem věděla, že tenhle 'plán' nevyjde. "Dobře pane... můžu už jít na pokoj prosím?" Zeptala jsem se a on mě zavedl zpět na pokoj. Ulehla jsem do peřin a v hlavě si začala tvořit plán na to, jak najít jakýkoliv telefon.
Začalo se stmívat a já jsem se vydala na svou 'misi.' Buď mě chytí a něco mi udělá, nebo se mi to povede a budu volná. Buď teď, nebo nikdy!...

♡♡♡
Tákže, příběh se blíží ke konci. Doufám, že se kapitola líbila (je trošku delší než ostatní, ale řekla bych, že to je jen dobře) a doufám, že budtete taky spokojení s koncem, který na vás chystám.
PsychoKaciik