Prison of love

Kapitola 4

Byla jsem už skoro u parkoviště. Otočila jsem se zrovna, když se vykláněl z okna. Byl ode mě daleko, ale pro strigoje to není nic. Bude u mě každou chvíli. Z posledních sil jsem doběhla k autu. Najít v kabelce v tom stresu klíčky od auta bylo téměř nemožné. Uvědomovala jsem si, že se blíží. Rychle jsem odemkla dveře a skočila dovnitř.  Podívala jsem se do boku a zjistila, že už je téměř u mě. Otočila jsem auto s tím, že vyjedu. Stála jsem čelem k němu. A on tam stál a jen se usmíval. Nehodlala jsem to vzdát. Šlápla jsem na plyn a rozjela se přímo naproti němu. Ustoupil do boku a já projela kolem.

Moc daleko jsem nedostala. Sotva jsem ujela pár metrů, vjela mi do cesty velká modrá dodávka. Neměla jsem šanci. Ze všech sil jsem dupla na brzdu a snažila se stočit auto do boku. Bylo pozdě. Čelně jsem narazila do boku dodávky. V sedadle jsem nadskočila a praštila se hlavou do volantu.

Chvíli jsem jen ležela na volantu a nedokázala myslet na nic jiného než na to, jak mě bolí hlava. Pomalu a namáhavě jsem se posadila a sáhla si na čelo. Když jsem dala ruku dolů, byla celá od krve. Otřela jsem si ji do šatů a rozhlédla se kolem. Z té srážky jsem byla celá zmatená. Uslyšela jsem přibližující se kroky. To mě probralo. Snažila jsem se znovu nastartovat, ale auto nechtělo spolupracovat. Přistoupil k autu, otevřel dveře a sehnul se ke mně. S úsměvem mě pozoroval. „Nepotřebujete pomoc?“ Zeptal se ironicky. Já se jen šklebila bolestí. Chytil mě za paži a tahal mě z auta ven. Nechtěla jsem, ale co jsem mohla dělat? Jeho stisk byl kamenný a já byla zraněná. Opřel mě o bok auta a zamyšleně mi palcem přejel po mém zranění na hlavě. „Au“ Sykla jsem potichu. Podíval se mi do očí a já se snažila nerozbrečet. Měla jsem strašný strach, ale nechtěla jsem mu udělat tu radost a škemrat o milost. Stejně by mi to nepomohlo. A tak jsem se snažila tvářit tvrdě a neústupně. Ještě chvíli mě pozoroval a pak mě přitlačil na auto a jednou rukou mi nahnul hlavu. Vycenil zuby, naklonil se ke mně a zakousl se mi do krku. Jako první jsem ucítila bolest a tak jsem vyděšeně vykřikla. S vytřeštěnýma očima jsem se snažila odtáhnout. Neměla jsem šanci. Po chvíli se mi do těla nahrnuly morfiny a já se vzrušením zachvěla. Nikdy jsem necítila nic lepšího. Uvědomovala jsem si jen to jak mi je báječně. Podlomily se mi kolena a já se mu sesunula do náručí. Byla jsem slabá a vláčná, ale tak šťastná. Zachvěla se mi víčka a já si uvědomila, že toto je konec. Nic jsem s tím nezmohla. A tak jsem si jen vychutnávala to opojení. Naposledy jsem vydechla a zavřela oči.

Doufám, že se vám líbilo:) A chci jen říct, že toto není poslední kapitola, takže pokud čtete mojí povídku, počkejte si na další :D