Prison of love

Kapitola 25

Rozhlédla jsem se po pokoji. Moc toho tu nebylo. Postel, gauč, televize, obraz, židle, stolek, na něm stará petrolejová lampa a dnešní noviny. Vedle byla malá koupelna. Pečlivě jsem za sebou zamkla oba zámky a přešla k oknu. Nakoukla jsem skrz žaluzie, a když jsem venku neviděla nic podezřelého, zastřela jsem je. Vzduch v pokoji byl zatuchlý a tak jsem jedno z oken pootevřela a zajistila ho na řetěz. Přešla jsem do koupelny, svlékla se a vlezla pod sprchu. Voda mi stékala po obličeji a já dezorientovaně civěla na kachličkové obložení stěny. Stála jsem tam asi půl hodiny a snažila se necítit tak uboze.

Vylezla jsem ven, zabalila se do ručníku a druhým si pečlivě vysušila vlasy. Přešla jsem k zrcadlu a poprvé po dlouhé době jsem se pořádně podívala na sebe. Bez odvrácení pohledů od mých modřin a šrámů. Musela jsem ze stresu zhubnout dobrých pět kilo, což se mi odráželo v propadlých tvářích. Oči jsem měla vykulené a kruhy pod očima byly nepřehlédnutelné. Vlasy mi porostly asi o deset centimetrů. Proboha. Jak dlouho jsem tam byla? Pomyslela jsem si. Vykročila jsem ke stolku. Bosé nohy mi pleskaly o dřevěnou podlahu. Popadla jsem noviny a přečetla si datum. Šestého listopadu. Musela jsem se posadit. Tři měsíce. Pochopitelně, že matka zněla tak překvapeně. Museli mě prohlásit za mrtvou po týdnu. Tři měsíce. Nejspíš to pro ni bylo jako bych ji volala ze záhrobí. Prohrábla jsem si rukou vlhké vlasy. Po chvilce jsem se vrátila do koupelny, oblékla si to, v čem jsem přijela a zhasla. Po tmě jsem přeběhla zpátky ke stolku a zapálila petrolejovou lampu, kterou jsem před chvíli hypnotizovala pohledem, abych si zapamatovala, kde je. Měla jsem strach zůstat v úplné tmě. Vlezla jsem do postele a zachumlala se do peřin. Doufala jsem, že strážci pro mě přijedou co nejdřív. Byla jsem nervózní. Myslela jsem, že neusnu, ale než jsem si to vůbec uvědomila, víčka se mi zatřepotala a já sklouzla do hlubin spánku. Poslední co jsem před spaním viděla, byla Marcelova vztekem zkřivená tvář ve zpětném zrcátku.