Prison of love

Kapitola 19

Znovu děkuju všem za podporu, krásné komentáře, votes a reads! :) Taky vám chci říct, že kdyby někdo chtěl věnování, tak si napište. :* Jinak doufám, že se vám bude tahle kapitola líbit a přeji příjemné čtení ;*

Sledovali jsme s Marcelem nějaký hloupý Kanadský film a smáli se naprosto předvídatelným zápletkám. David na večírku poznal Debbie, spřátelili se s tím, že zůstanou jen u toho, protože Debbie má přítele, ale po čase zjistili, že se vlastně neuvěřitelně milují. Debbie se rozešla se svým přítelem, který byl stejně naprostý šmejd a podváděl ji a dala se dohromady s Davidem. A žili šťastně až do smrti. Bože, takové klišé, ale kdyby to tak fungovalo i v realitě nic bych nenamítala.

 Marcel se na mě podíval a propletl si prsty s mými. Otočila jsem se pořád s úsměvem na tváři. Nahnul se ke mně a jemně mě pohladil po tváři. Zarazila jsem se. „Co to děláš?“ Zeptala jsem se zmateně. Neodpověděl, ale pokusil se mě políbit. Odtáhla jsem se a postavila. Zírala jsem na něho s vytřeštěnýma očima. Je sice pravda, že jsme se už jednou líbali, ale věci se změnily a my jsme vytyčili velmi jasné hranice. A líbání bylo daleko za nimi. Vyšvihl se na nohy a šel za mnou. „Netvař se tak, prosím. Neříkej, že si to nevěděla.“ Ustupovala jsem před ním a kroutila hlavou s pohledem upřeným do země. Tušila jsem, o čem mluví, ale nechtěla jsem to slyšet. Znamenalo by to, že se musím rozhodnout. A já nemohla. Bylo ještě příliš brzy! Ještě jsem si nechtěla vybrat! „Neříkej to, prosím, neříkej to.“ Prosila jsem polohlasně. Chytil mě za ruku a přitáhl si mě k sobě. Byli jsme k sobě nebezpečně blízko. Zvedl si mou dlaň ke rtům a zašeptal. „Miluju tě.“

Díval se mi do očí a já nevěděla kam uniknout. Tvářil se tak mile a v očích měl tolik lásky, ale byly krvavě rudé. Byla jsem zlomená. Nejhorší na tom všem bylo, že i já ho milovala. Tak moc.  Teď už jsem si tím byla jistá. Přesvědčilo mě to, jak moc mě bolela představa, že mu teď ublížím. Ale on byl strigoj, to kvůli němu jsem tady. Na tváři jsem měla zděšený výraz. „Ne, ne, ne, ne, ne.“ Šeptala jsem pořád dokola. Chtěla jsem to zapřít, chtěla jsem ještě chvilku na rozhodnutí. Chtěla jsem svobodu i jeho. „Proč ne?“ Zeptal se a ve tváři se mu míhaly pochyby. „Protože jsi strigoj. Nemůžeš milovat.“  Zašeptala jsem se slzami v očích. Nevěděla jsem, jestli je to pravda, ale potřebovala jsem nějak zdůvodnit mé rozhodnutí. Zatvářil se tak strašně ublíženě, že jsem měla chuť, vzít to zpět, ale nešlo to. Odstoupil ode mě a stále se mi díval do očí. Pak třemi rychlými kroky přeletěl pokoj a byl pryč.