Prison of love

Kapitola 27

Ozvalo se zaklepání na dveře. Marcel po mě střelil zamračeným pohledem. Najednou se dveře rozletěly dokořán a dovnitř vstoupil Jared s Nikolajem. Jenom jsem stála a třeštila na ně oči. Ti hajzlové ty dveře prostě vykopli. Podívala jsem se na Marcela. Tvářil se zmateně a nenápadně mě postrčil za sebe. Nechápala jsem to. Copak tu nejsou spolu? „Co tu děláte?“ Zeptal se pevný hlasem Marcel. Nikolaj se zasmál svým typickým debilním smíchem a přišel blíž. „Přišli jsme ti na pomoc.“ Jako kdyby Marcel potřeboval pomoct s jednou moroikou. „Ne nepřišli.“ Odsekl chladně Marcel a spolu se mnou pomalu přecházel po místnosti tak, abychom za sebou měli východ. „Máš pravdu, nepřišli.“ Potvrdil Jared a teď to byl Nikolaj, kdo se tvářil zmateně. „Přišel jsem se ujistit, že ji odvezeš zpátky živou.“ Vysvětlil Jared a přesunul se tak, že stál vedle Nikolaje naproti nám. Marcel byl celý napjatý a upíral pohled na ty dva. „Jarede, pověz mi něco.“ Začal a Jared zbystřel a okamžitě s ním navázal oční kontakt. „Proč ti záleží na tom, jestli Larisu přivezu zpátky? Proč ti není jedno, jestli ji prostě jenom zabiju? Proč ses táhnul až sem, jen aby ses ujistil, že to neudělám?“ Pokračoval a já sebou trhla při jeho slovech, že by mě prostě jenom zabil. A pak Jared udělal něco, kdo nikdo z nás nečekal. Rozesmál se přes celou místnost. Ale něco v jeho smíchu mi přišlo nepřirozené. Chladné. Jako bych slyšela smát se hyenu nad čerstvou mrtvolou. „Vždycky jsi byl chytrý chlapec, Marceli. Už když jsme se prvně potkali, tak jsem to poznal. Měl jsi takovou ty jiskru v oku. Dokázal sis všimnout věcí, kterých by si normální strážce nevšimnul. Přesto si tenkrát selhal. Ale tolik ses snažil to všechno napravit. Je až škoda pozorovat, jak tahle dívka otupuje tvou jinak bystrou mysl.“ Jako by se pomocí svých slov snažil do Marcela zabodnout dýku a každou větou jí otáčel v ráně. Což byl ostrý kontrast vzhledem k tomu, jakým tonem k němu mluvil a jak ho oslovoval. Téměř otcovsky. „Neřekl bych, že jsem byl chlapec, když jsme se setkali.“ Odsekl Marcel. „Pořád si mi neprozradil důvod tvé vyjížďky sem. Ale myslím, že už jsem na to přišel. Má to něco společného s Larisinou rodinou. Jestli si myslíš, že tě nechám odvézt ji zpátky jen proto, abys mohl části jejího těla posílat jejímu otci a psychicky ho deptat, jen kvůli vašim sporům z minulosti, tak se kurva pleteš!“ Vyjel na něho. „O čem to mluvíš?“ Zatahala jsem ho za rukáv. Nechápala jsem, proč mluví o mém otci a už vůbec se mi nelíbilo, že by někdo někomu měl posílat části mého těla. To mi jako chtějí useknout prst a poslat ho tátovi poštou, nebo co? „Já ti nikdy neřekl, jak se Jared vlastně jmenuje? Je to Jared Zeklos. Starý známý tvého otce. Byli to jak blízcí obchodní partneři, tak přátelé v osobním životě. Ovšem dokud mu tvůj otec neuštědřil tvrdou životní lekci a tady Jared si neřekl, že červené oči by mu slušely víc.“ Vysvětloval jízlivě Marcel, zatímco ty dva propaloval pohledem. „Nemám čas a náladu tady s tebou tlachat Marceli! Uvědom si, na čí straně stojíš, nebo mi táhni z cesty!“ Zařval Jared. „Ale já moc dobře vím, na čí straně stojím.“ Ušklíbl se Marcel. „Ale na té tvojí to rozhodně není.“ A s tím převrhl petrolejovou lampu ze stolku. Sklo se roztříštilo o podlahu, která okamžitě začala hořet. Marcel mě popadl, a aniž by na moment zaváhal, mě přehodil přes oheň směrem ke dveřím. Plameny mi olízly holeně a já těžce dopadla na zem. „Cos to udělal, ty idiote!“ Málem si vyřval hlasivky Jared a vrhnul se na Marcela. Nikolaj se tváři v tvář, pro strigoje smrtelným, plamenům tvářil jako děcko. Byly moc vysoké na to, aby je přeskočil. Dřevěná podlaha a obložení spolu s dekami na posteli chytla téměř okamžitě a plameny se nekontrolovatelně šířily. „Marceli!“ Zařvala jsem a málem se vrhla za ním zpátky. Nemohla jsem uvěřit tomu, co udělal. Postavil se kvůli mně dvěma strigojům. Svému vlastnímu druhu. Na jednu stranu jsem chápala to s tím ohněm. Nikdy by nás odsud jinak nedostal. Jeden na dva, tváří v tvář neměl šanci. A i kdyby to dokázal, Jareda s Nikolajem bychom měli věčně v zádech. Musel je zabít. Ale tohle? Z toho se nedostane živý ani jeden. A pak mi to došlo. Normálně se obětoval. Věděl, že jestli se jim postaví, nepřežijeme ani jeden. Takhle mě zachrání a ještě zabije ty dva hajzly.  Ale on umře! Copak mu to nedochází? Chtělo se mi řvát. „Marceli! Marceli! Já bez tebe nikam nejdu!“ Křičela jsem zoufale. Místnost byla plná kouře a já se začínala dusit. I v zápalu boje si mě všiml a otočil se na mě. „Vypadni odsud Laro!“ „Ne! Já bez tebe nikam nejdu, Marceli!“ Vzlykala jsem a padla na všechny čtyři, protože tam byl vzduch dýchatelnější. Marcel se podíval na něco za mnou a pak znovu na mě. „Miluju tě.“ Doneslo se mi přes praskání plamenů. „Já vím.“ Vzlykla jsem a podle Marcelova výrazu jsem usoudila, že mě slyšel. Pak mě popadly čísi silné paže a táhly mě ven. „Ne! Marceli! Pusťte mě!“ Vřískala jsem a mrskala sebou. Než jsem se nadála, byla jsem venku z motelu, klečela na trávníku a dávila se, kvůli nadýchanému kouři. Silná ruka mě hladila po zádech, zatímco jsem se snažila popadnout dech. Byl to strážce. To jsem poznala hned. „Marcel. Zůstal tam Marcel.“ Brečela jsem a slzy mi rozmazávaly vidění. Ale plameny šlehající z oken mého pokoje jsem rozeznala. Byla to děsivá scéna. „Byl tam s tebou ještě nějaký jiný moroi nebo strážce?“ Zeptal se rychle chlápek vedle mě. „Ne.“ Zašeptala jsem zmateně. Copak záleží na tom, jestli je to moroi, nebo strigoj? A pak mi to došlo. Samozřejmě, že jim na tom záleží. To byla má poslední myšlenka, než jsem ztratila vědomí.

Já vím :/ Každopádně bude ještě jedna kapitola, která některé věci trochu projasní. Přidám ji brzy :)