Prison of love

Kapitola 11

Spala jsem na posteli a pravidelně oddechovala. Někdo mě chytil za rameno. Trhla jsem sebou a probudila se. Myslela jsem, že je to Marcel, že mi nese jídlo. Otočila jsem se a zjistila, že se dívám do očí Nikolajovi. Vykřikla jsem. Jenom se usmíval a stál. „Co tu chceš?“ Zeptala jsem se ho rychle, ale na odpověď nečekala. Vyskočila jsem z postele rozběhla se ke dveřím. Sotva jsem se dotkla kliky, mě popadl a přitlačil ke stěně. Smál se a já vyděšeně třeštila oči. „Pomoc!“ Zařvala jsem. Zamračil se a chytl mě pod krkem. Měla jsem Déjà vu. „Drž hubu! Stejně ti nikdo nepomůže.“ Štěkl a usmál se. Neposlechla jsem a začala řvát ještě víc, i když mi dělalo problém to, že se dusím. Nikolaj se naštval a praštil mě hlavou o zeď. Překvapilo mě to a ošklivě jsem si rozhryzla ret. Začal mi stékat pramínek krve po bradě a před očima se mi dělaly mžitky. Naklonil se ke mně a trochu povolil stisk na mém krku. Točilo se mi v hlavě, takže jsem byla potichu. Jazykem mi slízl krev a políbil mě. Rukou mi zajel pod košili a druhou sjel po mém stehnu. Konečně jsem se vzpamatovala a znovu začala křičet. Snažila jsem se odtáhnout a Nikolaj se jen dál usmíval. Poodstoupil, chytl mě za paži a smýkl se mnou směrem k posteli. Snažila jsem se zastavit, ale měl nehoráznou sílu a tak jsem letěla tím směrem. Narazila jsem do židle, která tam stála, převrátila ji, narazila si holeň a pleskla sebou na postel. Vyděšeně jsem vypískla. „Říkal jsem ti, že jsme spolu ještě neskončili.“ Smál se a lehl si na mě. Snažila jsem se ho odstrčit, ale neměla jsem nejmenší šanci. A tak jsem křičela jako šílená. Ležela jsem na zádech a on na mě. Roztrhl mi košili a usmál se. Hladil mě po břichu. Svlékl si triko a já začala panikařit. „Ne! Prosím ne!“ Prosila jsem ho a nepřestávala křičet. Posadil se a sundal mi kalhoty. Rozepnul mi podprsenku a hodil ji na podlahu. Zvedl mi ruce nad hlavu a začal mě líbat na klíčních kostech a na krku. „Marceli!“ Zařvala jsem zoufale. Nikolaj vycenil zuby a zakousl se mi do krku. Pištěla jsem, jak jsem jen mohla. Po chvíli, jsem začala být otupělá a do těla se mi nahrnuly morfiny. Vzrušeně jsem se vydechla. Nikolaj mě hladil na vnitřní straně stehen a já se celá třásla. Pak to z ničeho nic zmizelo. Natočila jsem hlavu a zjistila, že uprostřed místnosti stojí Marcel a Nikolaj se válí po zemi s pusou pokrytou krví. Nespokojeně a nešťastně jsem zafuněla. Chtěla jsem pokračovat, chtěla jsem, aby mě znovu kousl. Ti dva se prali jako šílení. Normálně bych se pokusila využít situace a utéct, nebo bych z nich měla strach. Teď jsem ale nemohla myslet na nic jiného, než na to, jak moc si přeju, abych měla v těle další morfiny. Marcel vzal židli a praštil jí Nikolaje přes hlavu. Tím ulomil jednu nohu. Nikolaj skočil na Marcela a ten mu kusem dřeva probodl srdce. Probodnutý strigoj se okamžitě složil na zem a přestal se hýbat. Vstala jsem a pokusila se dojít k Marcelovi. Nohy mě neudržely a já se sesunula k zemi. Zachytil mě za rameno a vytáhl nahoru. Byla jsem vyčerpaná a točilo se mi v hlavě. Zabalil mě do deky a zvedl do náruče. Nesl mě pryč a Nikolaje tam nechal ležet.