Hříčky osudu

Začátek nebo konec ?

Už zase zvoní ta otravná věc, kvuli ktery musim vždy vylézt z mojí krásně vyhřáté postele a vzbudit Mika, aby nezaspal na praxi. Takže by se dalo říct "den, jako každy jiný", ale ne. Dnešek byl jiný. Když se Mike konečně oblékl a odešel, zavřela sem jeste na tech zbylých 30 minut oči. Když v 6:00 začala ta otravná věc zase zvonit, musela sem vylézt i já a začít ranní rituál. Vstát, obléct se, učesat, vyčistit zuby, namalovat se a vyrazit. U zavazování tkaničky na druhé botě sem se zarazila "kam vlastně jdu ? Vždyť dneska do práce nemusím". Tak sem si ty tkaničky zase rozvazala a sla nahoru do pokoje. V tom mi zvoní mobil, volá segra, kterou sem mela za 4 minuty vyzvedavat na nádraží.
"No, už jsi tu ?"
"Minie, promiň, já zaspala.. nemohla by si pro me přijet ?"
"Jo prosimte, tak bud za pul hodky u hradu"
Tak sem sedla do auta a vyrazila. Můj plán, na ktery sem sama malem zapomela, nejak nevychazel.. ale co, nejak to zvladnu. Nabrala sem segru a vyrazili sme zpět. Kdyz jsme byly zase na miste činu, vytáhla sem všechny tasky, co jsem nasla a začli jsme balit. Ano, uz sem nechtěla byt dal s Mikem a rozejít se s nim do oči bylo nemožné. Naposledy, kdyz sem si pred nim začla balit, tak z toho byla neskutečná hádka, která skončila tim, ze jsem dostala facku. Takze ne, dekuji, s nim se jinak rozejít nejde.... světe div se, ale stihli jsme celé mé 3 roky sbalit za pul hodiny. Ale co.. naposledy jsem se rozloučila s debbie (naše kočička), věnovala jsem ji polibek a začli jsme odnaset tasky do mého malého, ale skladného auta. Jedna taška, druha, sedmá.. hurá, vešli jsme se ! Dojeli jsme k tátovi, kde jsem tasky vyházela a jela jsem navštívit svého stomatologa. Jakmile jsem přišla na řadu, zacal mi vibrovat telefon jako o zivot. Říkám si "co se sakra deje ? Nekdo se vyboural?"? Kouknu na telefon a kdo nevolá. Mike. Asi uz mu nekdo rekl, ze me videl nakládat tasky do auta. Ale nemohla jsem mu to zvednout, kdyz zrovna zubař vykonával svoji povinnost v mých ústech. Tak jsem jen vypla vibrace, ale to mi bylo prd platný. Ne, nemuze zavolat 1, maximálně 2x, musi volat 16x, jen tak, aby se ujistil, ze doopravdy nemuzu mluvit. Bylo jasné, že nemuzu mluvit, když má pravé pan zubař ruce a vrtacku v mých ústech ! Ale vysvětlete mu to.. Kdyz jsem konecne vylezla z ordinace, byla jsem jeho telefonáty vytocena do nepříčetnosti, ze jsem mu telefon zvedla se slovy: "Ku*va, kdyz ti to nezvedam napotřetí, tak je do p**i jasny, ze nemuzu, ne ? To ku*va někde hoří, nebo proc mi volas 20x jak deb*l ?" A začlo to.. proc si odešla ? Proc si neco neřekla ? Proc tohle ? Proc tamto ? Vazne sem nemela chut resit to zrovna ted, kdyz me bolela cela prava půlka úst. Tak jsem mu rekla to, co chtel slyset, ukončila hovor a jela jsem k tatovi. U táty nemame WiFi, na TV sli jen základní programy a o radiu ani nemluvím. To bych musela do kolny, abych si ho mohla pustit :D clovek si tam prijde jako na jiné planetě, ale neskutečně si tam odpocinu. Prece jen sem tam vyrůstala a na každé misto ma clovek nejakou fajn vzpomínku..... tak sem si sedla do obývaku, zapla data a brouzdala po netu, kdyz sem si všimla, ze William je on-line. Napadaly me myšlenky " jakpa se asi ma ? Dlouho sme se neviděli a jeste dyl sme si nepsali. Tak zkusíme" rozklikla sem chat s nim a napsala "ahoj ☺ jak se máme ?" .... jo, mohla sem napsat vic trapnou větu, ale tahle me napadla jako prvni a hlavne sem se bála, ze neodepise. Věděla jsem, ze jeho pritelkyne na me žárlí, hodně, i když nemela proč... ale odepsal. Začli sme klasickou konverzaci, kterou jsme rozvinuli do vztahu. Rekla jsem mu, ze uz jsem to nezvladla a od dnes jsem u táty. Napsal mi, ze to je super, ze můžeme jit na cigaro, ale konverzaci o svém vztahu se vyhýbal. Vzdy napsal jen "nechci to resit, promin. Nebo : proberem to jiny, jo ?" Bylo mi jasne, ze se tam neco deje, ale nechtěla sem tolik vyzvidat, tak jsem to nechala. On se časem rozpovida... a rozpovidal...