U kraje pustého lesa, vytrvale vystávala drobná dívenka. Dívala se na vysoký strom, na němž byl stlučen malý příbytek, skrytý pod vrstvou větví jehličnanu.
Nikdo, by si jej na první pohled nemohl všimnout, ale dívka si byla jeho přítomností zcela vědoma. Dívčiny modré oči vzhlédly ke slunci a zase sjely zpět na malý přístřešek. Netrpělivě začala podupávat nohou a rozhlížet se po okolí. Napadlo ji, že její kamarád dnes opravdu nedorazí...
***
Už to bylo více jak dvě hodiny, co sem přišla a přeci se nic zásadního nestalo. Její rusé, dlouhé vlasy, se začaly poddávat polednímu vánku, který si s nimi začal pohrávat.
Nedočkavé oči, jí sklouzly ze stromu na trávou pokrytou zem a zahleděly se na květinu, jež spatřila i poprvé, kdy toto místo objevila.
Její ústa se prohnula a na tváři se jí vyloudil nepatrný úsměv. Když však znovu vzhlédla k lesu, spatřila ve směru jejího domova něco jako obrovská mračna. Ne, byl to kouř! Snažila se, co nejrychleji, přiblížit k jejímu sídlu. To však kousek po kousku mizelo v plamenech, jako zbytek vesnice.
Když se zmatená rusovláska dostala k malému stavení, už leželo pohřbeno ve tmavém popelu. Někdo napadl její vesnici a snažil se ji celou srovnat se zemí. Dívka už neváhala ani minutu, popadla kunai a s nabitým odhodláním vyrazila do boje.
Snažila se pomáhat svým lidem a bojovat v páru, aby měli alespoň početní převahu, ale její plán skončil ještě dříve, než začal.
Rusovláska zůstala sama proti dvěma. S úšklebkem mrštila první kunai. Jak ale předpokládala, tak jednoduše se z toho nedostane. Pokusila se o úprk- marně.
Mrštně se vyhnula všem ranám, a bleskově zahájila odplatu. Nastřádala všechnu svou sílu do jednoho jedinéhokopu, ale minula. Chvilka nepozornosti stačila nepříteli na zásah. Slyšela, jak na ni někdo mluví a pak už viděla jen temnotu.
*****************************************
Dívka pootevřela oko. Chvíli si v hlavě promítala, co se vlastně stalo. Matně si vzpomínala na zpopelnatělý dům a na hořící les, který pro ni znamenal tolik. Chtěla se zvednout, ale jehla s kapačkou ji přiměli dál ležet.
Slyšela, jak se pootevřely dveře a až teď ji napadla myšlenka. Kde to vlastně jsem?
Znovu zavřela oči, hluboce vydechla a pak opatrně vzhlédla. K jejímu údivu, postával v rohu pokoje starší muž a vůbec nevypadal nebezpečně.
Napadlo ji, kolik toho asi prospala. Co všechno se stalo, když byla mimo?
"Jsem Uzumaki Kushina, kde jsem, jak jsem se sem dostala a co se stalo s mou vesnicí?!" Starý muž se na ni zadíval provinilýma očima. Kushina porozuměla a ihned utichla. Už bylo příliš pozdě, na záchranu její milované vesnice.
Dívka zavalila starce vražednými pohledy. Vždyť místo její záchrany, mohl pomoci někomu jinému, a ne jen někomu, ale i celé vesnici!
"Jiraiya-sama!" Za dveřmi nemocničního pokoje se ozval starostlivý hlas: "Je v pořádku?" Někdo potichu vešel. Byl to chlapec s blonďatými vlasy avšak první, čeho si na tomto mladíkovi všimla, byly jeho oblohově modré oči.
"Tento mladík, ti zachránil život, Uzumaki Kushino. Jmenuje se Minato Namikaze."
"Takže to on mne zachránil? To on šel zachránit mně a na ostatní se jen sprostě vykašlal?"
Rozzuřeně si mladíka prohlížela. Její pohled se však znovu zastavil na jeho očích a dívka znovu pomalu vydechla.
Ten mladík se jí zalíbil... Ale přitom k němu cítila zášť, kvůli vesnici. Sama se však cítila provinile, že ona sama nic nezmohla.
Sannin se opatrně pousmál, ale zase ne moc viditelně, aby tím dívce neublížil.
Kushina začala pátrat v paměti... Ona ho viděla! Viděla Minata na bojišti...
Určitě se schovával pod ANBU maskou! Ty vlasy pozná... Takže Minato byl posila pro mou vesnici? Ale moc úspěšnej teda není!
A co bude se mnou? Půjdu na výslech? Zajmou mně a nebo...
Ale než si to stačila pořádně srovnat hlavě, zavřela unavené oči a pod tíhou myšlenek znovu usla. Když se znovu probrala, nikdo u ní nebyl. Žádnej Minato nebo Jiraiya. Dokonce i sestra se vypařila.
Náhlá přívalová vlna emocí z onoho dne ji pohltila a dívka se zabořila hluboko do měkkého polštáře. Slzám se už nedalo zabránit, na to byly vzpomínky moc živé...
*****************************************
Když sannin odešel z pokoje, stál ještě blonďák u dívčina lůžka. Tak moc se toužil dotknout jejích rusých vlasů.
Ale co kdyby se probrala? Obdivoval ji. Zvládla přežít, než tam dorazily ANBU a za to jí byl moc vděčný.
Další vesnice byla srovnána se zemí kvůli tomu, že přišel pozdě...
Litoval smrti každého nevinného člověka ať byl přítel či nepřítel. Ale moc dobře si uvědomoval, že i on bude muset zabíjet nevinné, jestli v tom hodlá pokračovat. Minato se poprvé cítil tak provinile a bezmocně.
A když na ni pohlédl, cítil, že zrovna ona tomu porozumí...
Tenhle příběh jsem psala v mých čtrnácti XD. Doufám že se bude líbit, omlouvám se za případné chyby v textu..
