"Chci vidět svoji vesnici! Chci vidět, co všechno zůstalo! Jen jestli vůbec..."
Kushiny se zmocnila panika. Dívka se opatrně zvedla z nemocničního lůžka a líně se ploužila ke dveřím. Pak ji však napadlo, že by bylo lepší, kdyby odsud zmizela až za tmy. Přeci jen se v nemocničním županu potulovat po vesnici kterou ani nezná by bylo trochu nemístné a stejně - hned by ji objevily...
Její jednání, ji však samotnou dost překvapilo. Bylo to úplně proti její povaze, tak proč...?
Zmateně se posadila zpět na lůžko. Jedna minuta se rázem stala dlouhá, jako hodina.
"Tak dobře, trochu to promyslím. Takže, co tu máme... Prostěradlo, povlečení... To mi k ničemu nebude..."
Samou nervozitou už ani nedokázala normálně přemýšlet. Musela se nějak zabavit.
*****************************************
Minato opatrně pootevřel dveře a pozoroval, jak pro něj ta nejkrásnější dívka, nad něčím zoufale přemýšlí.
Chtěl se stavit u ní na pokoji, jenže už tušil, co se jí asi honí hlavou. Nevěděl však, jaké je v tuto chvíli to správné rozhodnutí. Vždyť ona sem ani nepatří! Nikdy nepatřila! Rozhoně však chtěl, aby zůstala.
Tolik by ji chtěl pozvat na rámen a tam jí říct vše, co mu leželo na srdci. Tolik by chtěl mít někoho, kdo by mu plně rozuměl. Věděl, že je to právě ona. Věděl, že ona ho pochopí a podpoří ho ve všem. Nevěděl však, jak jí to má říci. Jak ji požádat...
***********************************************
Měsíční paprsky něžně objímali dívku, již připravenou k odchodu. Na svou akci si však zvolila poněkud zajímavý způsob, jak se z budovy dostane.
Pomalu otevřela okno dokořán. Tvář ji ovanul teplý letní vánek, což brala jako signál ke skoku.
Dopadla na nejvyšší větev stromu, a co největší silou se od ní odrazila. Teď už stála oběma nohama na pevné půdě a s mírným
zaváháním se rozběhla.
Chvíli neslyšně pobíhala po vesnici, až konečně nalezla Konožskou bránu. Dlouhým krokem se vydala k vytouženému cíli.
Už, už byla za bránou, když se před ní objevil modrooký blonďák.
"To je snad špatnej vtip! To nemyslíš vážně Minato!"
Blonďák se jen uculil...
"Nebudu ti bránit v cestě, jen mi dovol jít s tebou... Nemůžu tolerovat to, že půjde holka a ještě k tomu sama o půlnoci do lesa..."
Kushina se nenápadně zamyslela nad blonďákovo návrhem. Nechtěla aby ji viděl v její bývalé vesnici brečet...
Rychle se podívala blonďákovy do očí a chtěla mu říct, že si to prostě nepřeje. Jeho pohled však mluvil za vše.
Když řekne, že ne, tak ji nakonec stejně nepustí.
"Tak dobrá. Zkusím to s tebou. Ale jestli mně budeš zdržovat, tak půjdu sama!"
Blonďák se zase jen zasmál, ale nic neříkal. Nevěděl, jak se v takové situaci zachovat...
Ani jak jí odpovědět. Ale jednou věcí si byl stoprocentně jistý - že se do ní bezhraničně zamiloval.
Se sladkým úsměvem si sundal ze zad malý batůžek. Kleknul si a začal v něm něco lovit.
K jejímu údivu z něj vylovil dívčí triko, sukni a legíny.
"Došlo mi že nebudeš mít co na sebe a tak jsem ti něco sehnal..."
Kdyby bylo více světla, bylo by vidět jak se Kushina červená... "Díky. Vydrž prosím tady, jdu si to vzít na sebe."
Opatrně si vzala své nové oblečení a ztratila se v křoví. Asi po minutě z něj vylezla úplně nová osoba.
Minato jí ještě věnoval několik svých kunaiů a shurikeků a dvojice mohla vyrazit.
*****************************************
"Jiraiya - sama!!!" Do sanninova příbytku, vtrhla nemocniční sestřička... "Jiraiya - sama, Kushina Uzumaki... Zmizela!"
