DARK Kingdom

1.

Studená voda stékala po podlaze směrem ke schodišti, na kterém jsem náhodou stála. Pozorovala jsem vysokou hubenou ženu, která na mě vyjeveně zírala. Nesnažila se ani skrýt svůj údiv. 

  „ Jste Amelia Greghevn?" nejistě jsem se optala udivené ženy. Dlouhý zapletený hnědý cop měla přehozený přes rameno a její róba byla královského původu. Upnutý korzet s ornamenty a dlouhá načechraná sukně. Dneska jsem už potkala hodně bytostí v této zemi, ale takhle oblečeného ještě ani jednoho. 

„ Averie? Jsi to ty?" žena nejistě šeptala. Přikývla jsem a usmála se. Žena se rozběhla a popadla mě do náruče. Žena vzlykala štěstím. Rozesmála jsem se a pořádně ženu objala. Byla jsem šťastná, že jsem někoho našla. Někoho, kdo byl má opravdová rodina. Žena se odtáhla a uchopila mou tvář do dlaní. Utřela jsem jí slzy, které nesměle stékaly po čistých líčkách. S úsměvem si mě prohlížela.

„ Jsi tak krásná. Strašně se podobáš své matce, ale ty oči. Celý otec." nadšeně drmolila slova a nechtěla mě pustit. 

„ Teto? Můžeme se přesunout? Chtěla bych toho tolik vědět, ale jsme tady už asi dvě hodiny a já mám strašný hlad." žena se rozesmála a vydala se po schodišti dolů. Následovala jsem ji. Chtěla jsem se toho tolik dozvědět, když jsem konečně dostala šanci, ale můj žaludek se rozhodl protestovat.
Schodiště vedlo do úzké dlouhé chodby, která byla prosvětlená obrovskými okny. Rychle jsme tuto chodbu prošly a vklouzly do místnosti, která byla na konci této chodby. Místnost byla obrovská. Z každé strany se táhla dva dlouhé stoly a já si připadala jako v Bradavicích. U stolů byli usazeni mí přátelé, ale ne všichni. Všimla jsem si ale Gabriela a rychle se přesunula na místo, které bylo naproti jeho úžasné osobnosti.

Teta si to šinula hned za mnou, ale neposadila se. Mířila na druhou stranu sálu. Bylo tam takové vyvýšené pódium, na kterém byly tři trůny s úzkým zdobeným stolem před nimi. 

„ Zdravím vás a omlouvám se za přerušení jídelního klidu, ale musím vám sdělit úžasnou novinu. Naše princezna se vrátila spolu s dalšími ztracenými dětmi! Na jejich počest se dnes uskuteční bál, na který pozveme všechny obyvatele!" tetin cop, při jejím horlivém vyprávění, cukal na všechny strany a její rozjařený obličej se odrážel i v ostatních tvářích.

„ Je to divné, že? Tohle všechno." Gabriel to zašeptal naším směrem a já se konečně podívala na jídlo na stole. Plno ovoce a lahviček.
Počkat, lahviček?
To mi nejde do hlavy.

„ To se máme najíst z lektvarů? Jsou šílení?" Cara to jedovatě vyštěkla a já se pousmála. Zelené oči vystrašeně sledovaly lahvičky na stole a její sestra se pobaveně pochechtávala vedle ní. Prohlédla jsem si naši skupinku a posmutněla. Chyběli mi tady Medea a Benette. 

Místností se náhle rozezněl otravný hlasitý zvuk gongu. Zacpala jsem si uši stejně jako ostatní z naší skupiny a pozorovala stůl, který se začal měnit. Z každé lahvičky se náhle stal určitý druh jídla. Stůl byl náhle plný masa, ovoce, zeleniny a brambor. Vyjeveně jsem pozorovala ten výjev a nechápavě pohlédla na Gabriela, který pouze pokrčil rameny a chopil se velkého kousku propečeného kuřete. 
Nejistě jsem si vzala do ruky jablko a ukousla si kousek. Zavzdychala jsem rozkoší. Bylo tak šťavnaté a sladké! Hned jsem si ukousla další kousek a spokojeně ho přežvykovala. Ostatní se při mém pozorování smáli, ale také si začali nakládat na lesklé talíře, které byly doslova průhledné. Uchopila jsem do ruky nůž, který byl čirý jako křišťál a pozorovala přes něj Gabriela, který spokojeně přežvykoval.

Kdo by věřil tomu, že je to tady tak úžasné? 

Prohlédla jsem si spokojenou skupinu a následně celý plný sál. Všichni vypadali tak spokojeně. 

Kdo by si pomyslel, že to skončí tak hezky?