DARK Kingdom

3.

Avery

  „ Teto, ale on nemá kam jít! Nech ho tady, prosím." s prosebným pohledem jsem pobíhala kolem tety, která kráčela zahradou. Její pohled byl tvrdý, ale já se nehodlala vzdát. Předběhla jsem ji a tím zatarasila cestu.

  „ Ne, Averie. Prostě ne, pochop to." unaveně si protřela oči a já si povzdechla. Nemůžu to pochopit, ani kdybych moc chtěla. Nechci být bez Gabriela, nemůžu. Sama to tady přece nezvládnu. 

Mojí poslední možností byly mé schopnosti, ale naposledy to moc dobře nevyšlo. Zavřela jsem s výdechem oči a opatrně vplula do její mysli. Opatrně jsem otevřela oči, ale ihned jsem je musela zavřít. Zasáhla mě obrovská zář, která vycházela ze slunce, které bylo uprostřed lesa. 

Co to jako je? Tohle přeci není normální, ne?

„ Averie. Averie!" ze všech stran se ozývalo moje jméno. Tichý naléhavý šepot, který mě donutil znovu otevřít oči. Slunce už tam nebylo, ale šepot jsem stále slyšela. Vydala jsem se proto za ním.
Procházela jsme kolem stromů a opatrně šlapala na seschlé větvičky. Nejhorší na mé schopnosti byla ta nejistota, protože žádná mysl není stejná.  

Došla jsme až na konec lesa, kde začínala vesnice. Malé útulné domečky stály v řadě vedle sebe. Všechny byly bílé a prázdné. Bez oken, bez dveří a bez lidí. Vešla jsem do jednoho domu, kde seděla na dřevěné židli mladá krásná žena. Usmála se na mě a já poklekla před její nohy. Pohlédla jsem do hnědých očí a překvapila mě vlastní myšlenka, že je to možná moje matka. Byla mi trochu podobná.

  „ Mami? Jsi to ty?" zašeptala jsem tiše a pozorovala její laskavý pohled. 

„ Sama znáš odpověď na tuto otázku." zašeptala s úsměvem a já znejistěla. Jak to mám udělat? Jak můžu něco našeptat vlastní matce? 

„ Mami, teta chce, aby se mnou Gabriel bydlel." řekla jsem to jistě a její oči se pobaveně zaleskly. Nahnula se ke mně blíž a pohladila mě po vlasech.

„ Musíš na to jít jinak drahoušku. Přesvědč ji, že bez něj nemůžeš žít. Vyhrožuj jí, takhle jsem to alespoň dělala já, když jsem byla malá. Jsem sice starší než ona, ale dokázala být zlá a já neměla šanci. Pak se mi ale rozvinuly schopnosti a já se dokázala bránit. Její oheň na mě neměl účinky, protože jsem byla imunní proti všem schopnostem." žena na mě mrkla a já se zasmála.

„ Oheň? Já myslela, že ten se používá v království bojovníků." zvídavě jsem si prohlížela její klidný obličej. 

„ Ona nepoužívala oheň jako zbraň na popálení, ale na mučení mysli. Její oheň dokáže spálit všechno, co máš uvnitř. Zapálí tvoje srdce pouhou myšlenkou a nikdo ti nepomůže. Je to skvělý nástroj k mučení, ale moje tajemství bylo lepší. Nebolelo mě to, nikdy. Po rozvinutí schopností jsem to ani necítila. Nic na mě neplatilo, byla jsem jako zeď. Silná a odolná." mluvila sebejistě a já se začala cítit pod psa.
Nedokážu svoje schopnosti ovládat, natož je použít jako účinnou zbraň. Připadám si jako dítě, které se ve své schopnosti plácá jako v písku.

„ Proč moje schopnosti neplatí na bytosti se schopnostmi?" vyhrkla jsme tu otázku a nedočkavě vyčkávala na její odpověď. Neodejdu, dokud se nedozvím víc.

„ Protože na to jdeš stejně jako u lidí. Lidská mysl je jednoduchá a lehce zlomitelná. Musíš vidět skrze ně, musíš se stát jimi a teprve potom tlač. Musíš s nimi splynout, pokud chceš, aby dělali to, co ty chceš." šeptala ty slova, jako kdyby byly tajemstvím života. Možná jím ale byly. 

„ Jak se můžu rozvinout? Jak se mám učit?" chtěla jsem vědět víc. Potřebovala jsem vědět všechno.

„ Zajdi za Eduardem, je to můj věrný přítel a má podobnou schopnost jako ty. Popros ho o pomoc a uvidíš, že to s ním zvládneš. Jsi překrásná a silná. Zvládneš všechno, protože máš v sobě mou DNA." odvětila s úsměvem a políbila mě na čelo. Zavřela jsme oči a nechala slzy volně téct po svých tvářích. Litovala jsem toho, že jsem nemohla svou pravou matku poznat dříve. Mrzelo mě to.

„ A co můj otec? Co dokázal on?" její oči se zaleskly a její úsměv povadl. Možná jsem se neměla ptát, ale zajímalo mě to stejně jako všechno ostatní. 

„ Možná už je čas jít, jsi tady už moc dlouho. Popovídáme si jindy. Teče ti krev z nosu." starostlivě si mě prohlížela a já si nechápavě utřela nos. Na ruce mi zůstala černá krev. Se strachem jsem si ji prohlížela. 

„ Proč mi teče krev?" otázala jsem se otupěle a zvedla pohled. Přede mnou stála vykolejená žena, která na mě hleděla se strachem v očích. Párkrát jsem musela zamrkat. Nemohla jsem na ženu pořádně zaostřit přes černé tečky, které se mi začaly míhat v obraze. 

„ Asi omdlím." zašeptala jsem tiše a poté upadla na zem. Hlavou se mi míhala jen myšlenka, zda ji ještě uvidím. Zda ještě uvidím svoji matku.